Umírající pacienti byli odvezeni do koupelny

Mým posláním bylo léčit a vyléčit

Pracovala jsem ve zdravotnictví více než 40 let (od promoce v r. 1965), většinou na brněnských klinikách, a to převážně u lůžka nemocného. Mým posláním bylo nemocného léčit a vyléčit a k tomu jsme také byli během studia vedeni. Samozřejmě, nevyléčili jsme všechny, protože mezi nemocnými byli i lidé s chorobami, které medicína neuměla či dosud neumí léčit. Během celého studia nás však nikdo neučil tomu, jak se správně postavit k pacientovi s nevyléčitelnou chorobou, jak ho informovat o jeho nepříznivé prognóze a jak přistupovat k umírajícímu člověku. Úkolem medicíny zkrátka bylo za každou cenu život zachránit nebo aspoň prodloužit.

Během studia jsem slyšela jedinou přednášku, na které jsem se dověděla, že se budeme setkávat i se smrtí, že smrt je přirozenou součástí života a že člověk má stejnou důstojnost jak během svého aktivního života, tak i ve své bezmoci a umírání. Tuto přednášku měl prof. MUDr. Pojer. Shodou okolností to byla poslední přednáška tohoto skvělého internisty – kvůli svým náboženským postojům byl v témže roce zbaven učitelského místa na lékařské fakultě.

Umírající pacient byl odvezen do koupelny

S umíráním a smrtí jsme byli nakonec konfrontováni až v praxi. Snažili jsme se zachraňovat život, i když jsme věděli, že už pomoci nemůžeme. Rozhodnout se v takovém případě třeba neresuscitovat umírajícího nemocného bylo tehdy velmi těžké – měli jsme asi oprávněné obavy, aby to nebylo považováno za neposkytnutí lékařské péče. S těmito pocity jakési prohry jsme si nevěděli rady.

Často jsem si uvědomovala, že lidé v nemocnici přes všechnu zdravotnickou péči umírají v izolaci, bez rozloučení se svými blízkými, beze slov povzbuzení nebo útěchy. Zdravotnický personál nemohl příbuzné nahradit, nechtěli či spíše neuměli nějakým způsobem vyjádřit soucítění s člověkem, jehož život vyhasíná. Mnohokrát mě také napadlo, zda tito pacienti nepotřebovali svým blízkým něco důležitého vzkázat, s někým se rozloučit či zda netoužili jenom po jejich blízkosti. Skličující bylo aranžmá posledních hodin takového člověka. Umírající pacient byl na pokoji oddělen plentou, aby na něho nebylo vidět, nebo byl se svým lůžkem odvezen do koupelny. Co asi za touto plentou či v koupelně prožíval? Jak mu bylo, když si uvědomoval, že oddělení plentou znamená, že je už mimo zájem lékařů a sester? Striktní dodržování návštěvních hodin v nemocnici či zákaz návštěv při epidemiích byly opatřením, které dokonce fyzicky bránilo kontaktu příbuzných s umírajícím pacientem. Bohužel, i v současnosti se můžeme s podobným režimem v některých nemocnicích setkat. Mnoho nemocných si ho pamatuje, a proto mají z takového umírání strach.

Myšlenka hospicové péče

Podobné myšlenky trápily i jiné lékaře a bohudík se zrodila myšlenka hospicové péče. První hospic založila  Cicely Saundersová v Londýně v roce l967. V naší republice se ujala projektu hospicové péče MUDr. Marie Svatošová se zdravotními sestrami a spolu s několika nadšenci otevřeli v roce 1995 v Červeném Kostelci první hospic.

Myšlenka hospice vychází z úcty k člověku jako jedinečné a neopakovatelné bytosti a z péče o jeho potřeby tělesné, duševní, sociální a duchovní. Jedinečnost každého člověka – zdravého i nemocného – zakládá jeho jedinečnou lidskou důstojnost. Tuto důstojnost každému pacientovi hospic garantuje, a to nejen jemu, ale také jeho blízkým a pozůstalým. Hospic také zaručuje, že umírající člověk v posledních chvílích nezůstane sám.

V paliativní péči se léčí nejen bolesti tělesné, ale i citové, sociální, duševní i duchovní. Komplexní paliativní péče je plně realizována právě v hospici, kde se na ní podílí celý profesionální tým – kromě zdravotníků je to i sociální pracovník, psycholog, duchovní a ostatní personál.