02. Pohled na nemoc z hlediska víry

Pro některé lidi je nemoc a smrt hlavním argumentem pro odmítání Boha

z knihy Pastorační péče o nemocné , vydal(o): Pastorační středisko Praha

Poražený nepřítel

a/ nemoc v životě člověka

Postoj k nemoci je u jednotlivých lidí, ať věřících nebo nevěřících, velmi rozličný. Pro některé lidi je nemoc a smrt posledním vrcholným argumentem pro jejich odmítání Boha. "Kdyby byl Bůh, náš tatínek by neumřel!", řeknou. Pro jiné lidi je utrpení a nemoc takřka jedinou věcí, o které si myslí, že se Bohu líbí a že ji cení. Proto utrpení bližních všelijak ideologizují - dělají z něj věc, kterou je takřka třeba si na Bohu žádat. Naopak uzdravení považují tito lidé za věc podezřelou a nezřídka se ostýchají Boha o ně prosit. A konečně jsou takoví, kteří trvající nemoc považují za defekt víry a tvrdí, že je-li naše víra dostatečná, Bůh uzdraví každou nemoc. Pokusme se tedy v této spleti poněkud orientovat.

Pohled směrem ke konci časů má na mysli Apokalypsa ve svém závěru, když mluví o situaci v novém nebi a v nové zemi, které nahradí staré: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid. On sám, jejich Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (Zj 21,3-4)

Rovněž pohled do evangelií nám ukazuje, že Ježíš se staví k nemoci jednoznačně jako její odpůrce a nikomu nedoporučuje, aby v nemoci dobrovolně setrvával. Přesto nám celé dějiny křesťanství ukazují nemoc, bolest a smrt jako trvalé průvodce lidských, a tedy i křesťanských životů, přes všechna podivuhodná a mimořádná uzdravení. Království Boží je už mezi námi, ale není tu nové nebe a nová země a ještě nejsme vzkříšeni, a tak tedy tu je nemoc, bolest a smrt jako zkouška i jako šance. Nový Katechismus katolické církve o tom mluví velmi vyváženě:

"Nemoc a utrpení vždy patřily k nejvážnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou ohroženost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.

Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu. " (KKC 1500, 1501)

b/ situace nemocného

Nemocný je svou nemocí často více méně vyřazen z běžného života, tedy ze své práce, z některých vztahů, jeho život začne více či méně postrádat smysl, je stavěn před trýznivé otázky o budoucnosti vlastní i těch, kteří jsou na něm závislí. Mnohdy se dostává zcela nečekaně a naráz do úplně nové životní situace, se kterou neměl dosud žádné zkušenosti. To všechno znamená pro člověka nejen velkou fyzickou ale hlavně psychickou zátěž. A zpravidla to znamená velkou zkoušku víry, tím větší, čím je stav beznadějnější nebo příchod bezmoci rychlejší. I silně věřící člověk, zralý psychicky i zralý ve víře, může být nemocí postaven před neobyčejně těžkou překážku pro svou víru - vzpomeňme na spravedlivého Joba! Tato zkouška víry není žádnou hanbou, není zpravidla lehce odstranitelná a vyžaduje trpělivost doprovázejícího i modlitby mnohých. Může to být ale cesta k velké zralosti víry - může, ale nemusí. V utrpení lze i víru ztratit a ještě více to platí pro ty, kdo jsou svědky utrpení svých blízkých. Tam potom nevyslyšení
často lehkovážně vyslané prosby k Bohu může znamenat konečné zatvrzení se člověka vůči němu.

Nicméně nemoc a utrpení jsou výzvou k obrácení. Cesta k tomuto obrácení ale nemusí být ani rychlá, ani krátká.

c/ a uzdravení?

Tato otázka je často zdrojem mnoha nedorozumění. I věřící lidé mnohdy počítají jen a jen s uzdravením tělesným, "aby mohli zase pracovat". Ježíš zcela zřetelně uzdravením tělesným nijak nepohrdal, ale šlo mu o uzdravení celého člověka, tedy v jeho dimenzi tělesné i duševní, nebo ještě lépe: šlo mu o spásu. Katechismus katolické církve to vykládá takto:

Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu jsou jasným znamením skutečnosti, že "Bůh navštívil svůj lid" (Lk 7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo. Je lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že s se nimi ztotožňuje: "Byl jsem nemocen a navštívili jste mě" (Mt 25,36) . Jeho přednostní láska k nemocným nepřestala během staletí zcela zvláštním způsobem podněcovat křesťany k tomu, aby pečovali o všechny, kdo trpí na těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v jejich trápeních.

Ježíš často žádá nemocné, aby věřili. K uzdravování používá znamení: sliny a vkládání rukou, bláto a omývání. Nemocní se snaží dotknout se ho, "protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny" (Lk 6,19). Tak se nás Kristus ve svátostech i nadále "dotýká", aby nás uzdravoval.

Kristus pohnut tolikerým utrpením, nejen dovolil, aby se ho nemocní dotýkali, ale bere jejich trápení za své: "Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci" (Mt 8,17), Avšak neuzdravil všechny nemocné. Jeho uzdravení byla znamením příchodu Božího království. Ohlašovala mnohem radikálnější uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus vzal na kříži na sebe celou tíži zla a "sňal hříchy světa" (Jan 1,29). Nemoc je pouze jeho důsledkem. Svým utrpením a svou smrtí na kříži dal Kristus utrpení nový smysl: od té doby nás utrpení může připodobnit Kristu a spojit s jeho vykupitelským utrpením. (KKC 1503,1504,1505)

d/ shrnutí

Pokusme se o krátkou formuli: nemoc je z křesťanského pohledu nepřítel, který má svůj kořen v hříchu lidí (ne jen a ne vždy v hříchu nemocného jedince!), s tímto nepřítelem je ale nutno bojovat a tento nepřítel je v zásadě Ježíšem poražen, protože ani nemoc nemůže člověka natrvalo odloučit od lásky Boží, projevené v Kristu Ježíši (srv. Řím 8,31-38). V běhu lidského života může být nemoc také výzvou k obrácení, prostředkem k lidskému zrání a nástrojem spásy. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že je třeba proti ni bojovat, že je třeba nemocným v tomto boji pomáhat.

V úvodu k Obřadům pomazaní nemocných a péče o nemocné čteme:

"Podle plánu Boží prozřetelnosti má člověk odhodlaně bojovat s každou nemocí a také se pečlivě starat o dobré zdraví, aby mohl v lidské společnosti a v církvi plnit své poslání. Vždy však má být ochoten doplňovat, co zbývá v Kristově utrpení pro spásu světa a očekávat osvobození celého tvorstva ke slávě Božích dětí (srv. Kol 1,24 , Řím 8,19-21)... Nejen nemocný má bojovat proti nemoci. Také lékaři a všichni, kteří se nějakým způsobem věnují péči o nemocné, ať uváží, že mají udělat, vyzkoušet a pokusit se o všechno, co by mohlo nemocným přinést duševní a tělesnou úlevu" (odst. 3 a 4).

1 Kor 7,25-31;

Komentář k Lk 6,20-26: Překvapivý recept na štěstí: prostota, touha po spravedlnosti, být pro okolí znamením odporu. Být blahoslavený totiž znamená být šťastný. Jinak Ježíše nepochopím.