V příběhu o Ježíšově kráčení po moři (Mt 14,22–33) máme vynikající příklad toho, jakou sílu může mít zaměření celé naší pozornosti na Boha a v jakém jsme nebezpečí, když tento podstatný kontakt ztratíme.

Matouš vypráví, že po nasycení pěti tisíc poslal Ježíš apoštoly lodí na druhý břeh. Sám šel na horu, kde se až do úsvitu modlil. Apoštolové celou noc bojovali s protivětrem a jejich loďka byla vlnami zmítána ze strany na stranu. Najednou uviděli postavu, která jim šla po vlnách v ústrety. Vznikla panika, neboť se domnívali, že se k nim blíží nějaká příšera. Uklidnili se, až když se jim Ježíš dal poznat.

Petr zareagoval jako první a upadl z jednoho extrému do druhého. Zapomenul na strach, loďku, vítr i na své druhy v touze dostat se k Ježíšovi. Prosil Ho o tu zázračnou sílu, aby mohl běhat po vlnách a spěchat Mu naproti. Ježíš souhlasil: „Pojď Petře!“ Petr byl Ježíšem unešený. Zcela se spolehl na Ježíšovo volání a nelze si to ani jinak představit, než že Mu patřil do očí, a aniž by dbal na vodu, vystoupil z loďky. Viděl jenom Ježíšovy oči. Tímto očním kontaktem do něho proudila síla a mohl kráčet po vodě, jako by byl na tržišti v Kafarnaum. Byl zcela soustředěn na Ježíše a skrze oční kontakt jakoby s ním sjednocen.

Náhle ho zasáhl poryv větru do obličeje. Objevil se strach. Vnitřně se asi ptal: „Jak silný ten vítr je? Neobjeví se ještě větší vlny, když ten vítr zesílí?“ Začal pochybovat: „Budu ještě moci dále chodit po vodě? Co když se potopím a utonu?“ Zaobíraje se svým strachem a svými otázkami, zapomněl na oční kontakt s Ježíšem. Příliš dlouho se ale těmto otázkám věnovat nemohl, neboť již v příštím okamžiku byl po krk ve vodě. Možná se již trochu nalokal vody, než z posledních sil ze sebe dokázal vyrazit volání o pomoc. Ježíš ihned uchopil jeho ruku a vytáhl ho z vody.

Naše situace je podobná. Vykročíme do duchovního života a pastorace s nejlepšími úmysly. Modlíme se, abychom se nasměrovali na Boha, na Ježíše Krista. Ve své službě s ním udržujeme „oční kontakt“. Nese nás přes vodu. Je to Jeho síla, která obrací naši pozornost k Němu. A přece, jakmile se časem objeví bolest, ozve se první negativní pocit, něco se pohne v nevědomí, dolehne první rušivý zvuk zvenčí, zmocní se nás strach a ztrácíme s Ním kontakt. Obrátíme svoji pozornost k právě vynořenému problému.

Často se mi zdá, že jsme vášnivými krizovými manažery. Nabízí se domněnka, že čekáme jenom na to, abychom pod nějakou záminkou mohli tento zásadní kontakt s Bohem přerušit a vrátit se k našemu „egu“. Připravíme se o Boží přítomnost, abychom mohli hloubat nad našimi problémy. Podléháme iluzi, že chceme problémy vyřešit jenom proto, abychom se co nejrychleji mohli vrátit k Boží přítomnosti. Myslíme si, že až všechny překážky budou z cesty odstraněny, vrátíme se k přítomnosti…

Naším nejvnitřnějším uzpůsobením jsme zaměřeni na Boha. V nejvnitřnějším základu naší duše máme zapsáno, že od Boha přicházíme a jenom u Něho můžeme najít náš konečný domov. Touha po Bohu je naším vrozeným kompasem. Tento kompas nás na Něho orientuje, abychom se Mu naučili naslouchat, na Něho se dívat a Jemu důvěřovat. Směřovat naši pozornost k Bohu by mělo být naším stálým úsilím. Přes zaměření naší pozornosti na Něho budeme stále více podobní Jeho Synu.