„Na Kříži se věčná láska jakoby dotýká těch nejbolestnějších ran pozemské existence člověka“ (Jan Pavel II.). Jak ale (nesprávně) chápeme Kristův kříž?

Když se nás lidé ptají, nevíme, co jim na to říct

Z dětství si mnozí z nás odnesli z náboženství určité poučky a naučené fráze o tom, proč za nás Pán Ježíš zemřel, nad nimiž jsme tenkrát moc nepřemýšleli a kterým ani dnes většina z nás hlouběji nerozumí. Anebo ještě hůř, přijali jsme za své výklady, z nichž některé jsou v přímém rozporu s duchem evangelia, jdou proti Duchu Božímu, anebo jsou přinejmenším dost diskutabilní.

Nejčastěji se setkáváme s následujícími tezemi: že Pán Ježíš za nás na kříži položil život (bez bližšího pochopení, co to znamená pro náš konkrétní život); že smrtí na kříži za nás a za naše hříchy zaplatil výkupné; že Ježíš za nás zadostiučinil Boží spravedlnosti, tedy odčinil urážky, které jsme Bohu způsobili; že se stal obětí smíření, aby tak utišil Boží hněv vůči nám; anebo jednoduše, že Bůh svého vlastního Syna potrestal za naše hříchy.

Když se pak setkáme tváří v tvář s lidmi hledajícími, kteří se nás na to ptají, ale Ježíšovu smrt a spásu skrze ni prostě nechápou, anebo s těmi, kdo přímo odmítají takovou cestu spásy, nevíme, co jim na to říct. A jakmile na nás samotné dolehnou těžké kříže, Ježíšova smrt na kříži nám naši bolest moc neulehčuje, někdy i naopak: dere se nám ze srdce výčitka vůči Bohu. Ptáme se, proč nás Bůh tak trestá, proč tomu utrpení nezabránil apod.

Zkusme se nyní zamyslet nad těmito zaužívanými interpretacemi ve světle učení Církve a reflexe jejích významných teologů.[1]

„Kristus za nás zaplatil výkupné“

Na mnoha místech Nového zákona se Ježíšova smrt identifikuje s výkupným: „… a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45); „V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost“ (Ef 1,7); „… jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši“ (Ř 3,24); „on se nám stal… posvěcením a vykoupením“ (1K 1,30); „dal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1Tm 2,6); „On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu“ (Tt 2,14); „svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras“ (Zj 5,9).

Nikde se nepíše,
komu bylo to výkupné určené.
Bohu? Ďáblu?

Všimněme si, že se nikde nepíše, komu bylo to výkupné určené. V lidových představách přežívá od nepaměti představa, že člověka drží v zajetí ďábel, a tudíž je třeba ho z jeho vlády vykoupit. K tomu se přikláněli i církevní velikáni raného křesťanství, jako byli sv. Irenej, Ambrož či Jeroným. Zároveň jim však oponovali jiní teologové té doby, například sv. Řehoř Naziánský, který píše:

„Komu a proč bylo za nás zaplaceno prolitou krví? Pokud ďáblovi, jaká to potupa! Jak je možné se domnívat, že by přijímal nejen výkupné od Boha, ale dokonce samotného Boha jako výkupné! A pokud Otci, kladu si otázku, jak by to bylo možné, vždyť on nás v zajetí nedržel.“[2]

Boží zjevení naplněné v Ježíši Kristu nám osvětluje, že jediným vládcem nad veškerým stvořením, tedy i nad ďáblem, je Bůh. Ďábel může konat svoje dílo zkázy jen z tajemného Božího dopuštění, nemůže nijak determinovat Boha, pokud jde o dílo spásy. Určitě ne tak, že by od Boha požadoval výkupné za člověka, aby ho pak propustil ze své moci: to by musel být jakýmsi rovnocenným protivníkem Ježíše Krista, Božího Syna, což není možné.

Ve starém Izraeli
existoval pojem „go-el“, vykupitel

V souvislosti se spásou pojem vykupitel, vykoupení, výkupné, vykoupit či zaplatit znamená vskutku vykoupení, osvobození otroka z otroctví. Ve starém Izraeli existoval pojem „go-el“, vykupitel. Nejčastěji to byl bohatší příbuzný, který mohl vykoupit svého blízkého z otroctví tím, že za něj zaplatil jeho dluh, který ho do otroctví uvrhl. Bůh sám se ve Starém zákoně (a následně i Ježíš Kristus v Novém zákoně) označuje za go-ela, tedy za Vykupitele či Vysvoboditele. Čteme to třeba v knize Exodu (Ex 6,6-7): „vyvedu tě, vysvobodím, vykoupím…“ nebo u proroka Izajáše (Iz 63,16): „Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno.“ Bůh nám tím chce říct, že člověk, jeho národ, potažmo lidstvo je jeho „příbuzným“, jeho lidem, že patří k němu. Nic víc a nic míň. Starozákonnímu člověku by ani nenapadlo vidět v absolutně svrchovaném Bohu někoho, kdo by měl něco někomu platit za záchranu člověka!

Vykoupení tedy znamenalo osvobození z/od něčeho pro někoho. V kontextu spásy nejde jen o osvobození z otroctví hříchu. Jde také o pozdvihnutí celého bytí člověka z jeho narušené lidské přirozenosti pro nový život s Bohem. Nechme zatím stranou, co tento nový život znamená. Protentokrát si jen můžeme uvědomit, že v zajetí hříchu, ale i našich zranění a slabostí neumíme být skutečně svobodní, nedokážeme milovat v pravdě, přinášet trvalé dobro. Naše zraněná a hříšná lidská přirozenost nás odděluje od Boha, který je dokonalá láska. Všimněme si také, že v dějinách spásy je vykoupení neboli vysvobození vždycky projevem Boží aktivity, je výrazem jeho milosrdenství. Člověk si ho nemůže nijak zasloužit ani se sám vykoupit, byť si to mnohdy naivně myslí.

„Kristus svou smrtí musel odčinit Boží urážku“

Svatý Anselm, velký filozof a teolog 11. století, přišel ve svém spisu Cur Deus Homo (jinak velmi hlubokém a cenném) s myšlenkou tzv. Božích práv. Člověk svým hříchem urazil Boha a Bůh má právo žádat odčinění těchto urážek. A je-li „odplatou“ za hřích smrt (srov. Ř 6,23), někdo na sebe musí tuto smrt vzít, odčinit tak Boží urážku, a tím člověku zachránit život.

Je zřejmé, že člověk sám Boží urážku neodčiní. V plnosti času je to sám Boží Syn coby člověk, který na sebe bere tento požadavek spravedlnosti: zástupně za člověka neboli za lidstvo zemře na kříži, čímž odčiní tyto urážky a člověka zachrání. Tak bude zadostiučiněno Boží spravedlnosti, ale také se tím ukáže nevýslovná Boží láska vůči lidem.

Hřích je tu vnímán
jen z právního a moralistního hlediska

Anselmova interpretace je v jádru správná, avšak klade důraz jen na prakticky chápanou Boží spravedlnost, která vyžaduje nápravu ve smyslu odčinění urážek, jež člověk Bohu způsobil. Na první místo tak Anselm klade Boží práva a jeho čest, přičemž nebere v potaz, že člověk sám je zraněný hříchem, potřebuje uzdravení a napojení se na nový zdroj života, který ho nasměruje k věčnosti. Hřích je tu vnímán jen z právního a moralistního hlediska, a ne jako narušení, zranění lidské bytosti, jež vyžaduje Boží uzdravující zásah.[3]

Tato interpretace zvaná „teologie náhrady“ zdomácněla v některých křesťanských kruzích a církvích dodnes, nicméně teologická reflexe tajemství kříže se rozvíjela dál. Svatý Bonaventura, sv. Tomáš Akvinský a další křesťanští myslitelé vnímají tajemství kříže jako vyústění dějin spásy. Ty poukazují prvořadě ne na uraženého Hospodina a jeho práva, ale na Boha, který se od počátku sklání k člověku v jeho hříchu a nedokonalosti. Tento Boží příklon k člověku není nic jiného než milosrdenství, které však nevylučuje spravedlnost.[4] Jak ale připomíná Jan Pavel II., „v časnosti, v lidských dějinách, které jsou dějinami hříchu a smrti, se Boží láska projevuje především jako milosrdenství.“[5]

„Bůh ztrestal Ježíše místo nás“

Předchozí interpretace není až tak vzdálená té, podle které byl Kristus křížem potrestaný tresty, jež si zasluhuje hříšník. Stačí si přečíst Ga 3,13: „Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: Proklet každý, kdo visí na dřevě,“ anebo 2K 5,21: „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“

„Bůh si na Ježíšovi vylil
svůj spravedlivý hněv“

Interpretace kříže coby zástupného trestu je rozšířená hlavně v reformovaných křesťanských kruzích, ale přetrvává i v katolické mentalitě. Velký důraz se klade na ideu spravedlivého Božího hněvu, který se utišil trestem vykonaným na Ježíšovi. Lidově řečeno: Bůh si na něm vylil svůj spravedlivý hněv. Koho si pod tím vlastně představujeme? Slovo „Bůh“ bez jakéhokoli přídavku znamená v Novém Zákoně téměř vždy Boha Otce.

Papežský kazatel a teolog Raniero Cantalamessa v jednom ze svých velikonočních rozjímání[6] cituje část jednoho starého velkopátečního kázání z roku 1662: „Ježíš hledá posilu u Otce, ale Otec je hluchý, odbude ho, odvrátí od něho tvář a ponechá ho napospas své rozběsněné spravedlnosti.“ Se smutkem pak Cantalamessa poznamenává, že donedávna byl „velkým neznámým“ nejen Duch Svatý, ale po celá staletí je jím i Bůh Otec – a proto také bývá tolik odmítán, zvláště v dnešní době.

Z pohledu poselství Ježíše Krista je však takový obraz Otce naprosto neudržitelný. Teorie o rozhněvaném Bohu, který si vylévá svůj hněv na Synovi, nejenže je v rozporu s Novým zákonem, ale příčí se i zdravému rozumu, což zdůrazňuje i učení posledních papežů. K tomu se ale ještě vrátím.

Bůh nemá zálibu v trestu či smrti člověka. Už starozákonnímu člověku dal poznat, že nemá zálibu ve smrti bezbožníka. Smrt je důsledkem jeho hříchů, ale Bůh touží po tom, aby člověk žil. Proto ho volá, aby se odvrátil od svých nepravostí.[7] V těchto starozákonních výrocích vnímáme Boží bolest nad člověkem, který se hříchem ničí, ale také jeho spravedlivý hněv, když napomíná člověka, aby sám na sebe neuvalil trest – tedy důsledek svého hříšného konání. Podobně napomíná Ježíš zákoníky: „Jestliže neuvěříte, že já to jsem, zemřete ve svých hříších“ (J 8,24). Jinými slovy, pokud neuvěříte, že Já jsem[8] – v tomto kontextu: od Boha poslaný, Spasitel –, vaše hříchy vás zničí, oddělí vás od Boha, což znamená smrt; v biblickém chápání smrt věčnou.

V tomto kontextu je trest důsledkem hříšného lidského konání. Konání, které odmítá milosrdenství, odpuštění, které se ubírá cestou zla. Tento trest si přivodíme my sami!

A právě takto chápaný trest člověka vzal Ježíš na sebe: kvůli nám se ztotožnil s hříchem (srov. 2K 5,21). Stal se zlořečeným v očích lidí… Ale určitě ne proto, že by ho chtěl Otec trestat, aby tak učinil zadost své spravedlnosti, své uražené cti!

"Kristus se obětoval Bohu Otci jako oběť smíření"

Bůh se nepotřebuje usmířit s námi,
ale my s ním

Toto tvrzení je zajisté pravdivé, a přece je v oběhu jedna dosti rozšířená zavádějící interpretace, totiž že svou obětí usmířil rozhněvaného Boha Otce s námi. Opak je pravdou: byli jsme to my lidé, kdo se svou neposlušností oddělil a vzdálili od něho. Ne on potřebuje usmířit s námi, ale my s ním! Jak tedy chápat oběť smíření, kterou za nás Ježíš přinesl?

Hned zkraje je třeba upřesnit, že pojem oběť smíření, smírná oběť nebo také oběť za hřích (řecky hilasterion) patří do slovníku starozákonního Izraele a má specifický charakter.

V Izraeli neexistovala oběť
rozhněvanému Bohu, jen u pohanů

V celém systému různých obětí starozákonního Izraele nenajdeme oběť, která by byla přinášená s cílem tišit Boží hněv a přimět rozhněvaného Hospodina, aby se usmířil s lidmi. A to ani tehdy, když se Izraeli nevedlo dobře, což většinou vnímal jako Boží trest za svoje hříchy.

Nicméně oběti na utišení hněvu božstev známe ze všech pohanských kultů a náboženství. A přestože má křesťanství židovské kořeny, tyto pohanské představy bohužel pronikly i do některých křesťanských interpretací Ježíšovy oběti na kříži.

K Ježíšově smrti na kříži chápané jako oběť se váže více druhů starozákonních obětí, ale jen coby metafory, předobrazy! Například Mojžíšova oběť smlouvy, popisovaná v Ex 24,5-8, která se naplňuje v eucharistické oběti, anebo obětování beránka v Ex 12, což je nádherný předobraz velikonoční oběti Ježíše Krista.

Nyní nás zajímá právě ta oběť, která se nazývá oběť smíření.[9] O ní mluví sv. Jan v 1J 2,2: „On je smírnou obětí za naše hříchy, a ne jenom za naše, ale za hříchy celého světa.“ Na ni se odvolává sv. Pavel v Ř 3,25: „Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří…,“ nebo implicitně v 2K 5,18: „… (Bůh) nás smířil sám se sebou skrze Krista“ a obšírně ji popisuje autor listu Židům (srov. Žd 8-10).

Oběť smíření byla přinášena o svátku Jom kipur (Den smíření), tj. při obnově smlouvy mezi Bohem a lidem, který se mu vzdálil, zhřešil, byl nevěrný. Přinesení této oběti předcházelo deset dní pokání, usmíření se mezi sebou navzájem, prosbu o odpuštění Boha a lidí. Poté velekněz přinesl oběť (krev obětovaného zvířete) na potvrzení toho, že jim Bůh odpustil, že byl obnoven vztah s ním, ale i s druhými. Znamením toho bylo pokropení víka áronské archy úmluvy neboli slitovnice (řecky hilasterion), podle níž se nazývala tato oběť; částí krve byl také pokropen lid, na znamení obnovené smlouvy mezi ním a Bohem.

Takže tato oběť byla slavnostním darem za to, že se lid mohl usmířit s Bohem; nikoli rozhněvaný Bůh s lidmi! Oběť smíření je tedy projevem vděčnosti vůči Bohu, díkůvzdání (řecky eucharestein).

Shrnutí

Tyto více či méně zavádějící interpretace můžeme shrnout následovně: Ježíšova smrt na kříži není jakýmsi placením výkupného ďáblovi či Bohu. Není na prvním místě ani odčiňováním Božích urážek, natož zástupným trestem či obětí smíření za účelem utišení Božího hněvu. Přesto je Ježíš Kristus naším vykupitelem: vzal na sebe náš hřích i s jeho důsledkem – smrtí. Stal se naší obětí smíření. Za tím vším je ovšem Boží láska, která se sklání k člověku.