8. 4. 2019 , Pete Greig (Foto: MN)

Zkušenost Božího mlčení v mém životě

zchátralé schody / foto -MN-

Fascinuje mě Bílá sobota

„Vzali mého Pána a nevím, kam ho dali.“ (Jan 20, 13)

Fascinuje mě Bílá sobota. Bible nám o tomto tajemném dni, který je vklíněn mezi ukřižování a vzkříšení a v němž Bůh dovolil, aby celé Jeho stvoření žilo bez odpovědi, neříká skoro nic. Je to den plný zmatku a ticha.

Víme, že Ježíš za nás včera zemřel. Věříme, že zítra se mohou dít zázraky. Ale co máme dělat dnes, v tento nekonečný sabat, kdy nebe mlčí? Říkáme si: „Kde je teď Bůh?“ O Bílé sobotě se moc nemluví, ale kdybychom se na chvíli zamysleli, zjistili bychom, že většinu svého života prožije většina z nás právě v ní. Bílá sobota je územím nikoho mezi otázkami a odpověďmi, vyřčenými modlitbami a zázraky, které se teprve mají stát. A právě tam čekáme – s podivnou směsicí víry a zoufalství – kdykoli Bůh mlčí nebo nám život nedává smysl.

Modlíme se a Bůh mlčí

Když začneme zkoumat Boží ticho, musíme se potýkat s otázkou nevyslyšených modliteb a lámat si hlavu nad obdobími, kdy se modlíme, a Bůh prostě neodpovídá. Nejde o to, že by nám odpovídal „ano“, „ne“ nebo „ještě ne“. On se prostě neozývá vůbec. Modlíme se a Bůh mlčí. Žádáme o pomoc a On nás podle všeho ignoruje. Snažíme se v té situaci zorientovat, a žádné vysvětlení nepřichází, ani zjevení, ani náznak toho, že by Bohu na nás záleželo. Možná přemýšlíme, jestli tam Bůh vůbec je. Tato zkušenost Božího mlčení, nebo dokonce Jeho nepřítomnosti, není v křesťanském životě nic neobvyklého – zejména u těch, které si Bůh používá nejmocněji.

C. S. Lewis toto Boží mlčení zažívá po smrti své ženy. Ptá se: Kde je Bůh? „Když jsi šťasten, tak šťasten, že vůbec nepomyslíš na to, že bys jej mohl potřebovat, když jsi natolik pohlcen svým štěstím, že promluví-li Bůh k tvému srdci, jsi dokonce v pokušení odbýt jej slovy: „Proč mě vyrušuješ?“, tehdy, pokud se přece jen nad sebou zamyslíš a obrátíš se k němu s vděčností a chválou, přijme tě (alespoň to tak vypadá) s otevřenou náručí. Ale zkus k němu jít, když jej zoufale potřebuješ, když už si nevíš rady: co najdeš? Dveře, které se ti zabouchly před nosem. A k tomu ještě zevnitř zaslechneš, jak zapadla závora. Na dva západy. A potom ticho… Můžeš rovnou udělat čelem vzad. Čím déle budeš čekat, tím bude to ticho výmluvnější. Žádná světla v oknech. Jako by ten dům byl prázdný. Bydlel tu vůbec někdy někdo? Kdysi to tak vypadalo… A onen pocit byl tehdy stejně silný jako ten dnešní. Co to jen může znamenat? Proč je Bůh tolik přítomen se svými rozkazy v době, kdy se ti daří dobře, a proč je tak zoufale vzdálený a neochotný ku pomoci, když jsi na dně?“

Člověk vydrží leccos, když ví, že je Bůh s ním

Lidé jsou schopni vydržet krajní bolest a léta nevyslyšených modliteb, za předpokladu, že vědí, že Bůh je uprostřed toho všeho s nimi, a že spolu se žalmistou mohou vyznat: I kdybych šel temnotou rokle … ty se mnou jsi: tvůj kyj a tvá hůl jsou má útěcha…. (Žalm 23, 4). V těchto dobách nemusíme utrpení rozumět, ale můžeme se konejšit vědomím, že nás Bůh v té bolesti nenechává samotné. Ale pak jsou dny, kdy místo ujištění Božího slova v temnotách slyšíme, jak na dveřích zapadá závora. Na dva západy. „A potom ticho…“

Když byli Izraelci otroky v Egyptě, volali k Bohu svých otců. A přece uběhlo celých 430 let, než promluvil: „… slyšel jsem i jejich naříkání na jejich biřice. Ano, znám jejich bolesti.“ (Exodus 3, 7). Tento zapomenutý lid začal postupem času určitě pochybovat o zaprášených pohádkách o Boží smlouvě s Abrahamem. A právě tento lid se ve světových dějinách stal ukázkovým příkladem toho, co Bůh dokáže. Ale trvalo to dobrých 430 let. Příběh Boží záchrany tak začíná mezi lidem, jehož primární zkušeností s Bohem je Jeho nepřítomnost.   Otázka, která se po tak zarážejícím a depresivním tvrzení přímo nabízí je jednoduchá a zároveň osobní: Proč?

Najednou to vypadá, že na nás úplně zapomněl

Když Boha v naší situaci nevidíme a necítíme oporu Jeho rukou ve svém životě, můžeme mít strach, zlost nebo se cítit bezmocní. A někdy bychom nejraději všechno vzdali. Kdysi jsme se o Něj mohli opřít a život se s Jeho pomocí dal zvládnout, a najednou to vypadá, že na nás úplně zapomněl.

Mnohé osobnosti křesťanských dějin svědčí, že když se Bůh vzdaluje a mlčí, je to proto, aby nás vtáhl do hlubšího vztahu s Ním. A to je možné pouze tehdy, když se oprostíme od pouhé vnější zkušenosti a ryze racionálního porozumění.  Pokud je toto pravda, pak je ticho a neznámo Bílé soboty nezbytným krokem k prohlubování našeho vztahu s Bohem.

Boží mlčení není náhodné. Jedná se o jednu z největších zkoušek, které sesílá na své děti, aby došly „podílu na jeho svatosti“ (Židům 12, 10). Tato životní období jsou často popisována jako „temné noci duše“. S tímto pojmem přišel mystik šestnáctého století sv. Jan od Kříže. V jeho pojetí se jedná o vysoký stupeň duchovního pokroku, který zažije málokdo z nás. Nicméně, pocit, že modlitba a Písmo ztratily zvuk a že naše duchovní cesta míří do slepé uličky, je mnoha křesťanům důvěrně znám.

Je s námi a byl i vždycky před tím

Bible nás ujišťuje, že nás Bůh neopustil, i když jeho přítomnost zrovna necítíme. Ježíš slíbil, že nás nikdy nezanechá a neopustí nás, nehledě na to, že je všudypřítomný. Na kříži byl úplně opuštěn, aby nás opuštění ušetřil. Apoštol Pavel nás ujišťuje, že nás nic nemůže odloučit od Boží lásky. Bible nás nenechává na pochybách, že když Bůh mlčí, není od svého lidu vzdálen, a to i v případě, že se Jeho lid tak cítí. Dnes je s námi a byl i vždycky před tím. Není na našich životech účasten méně, než v době, kdy jsme Jeho hlas zřetelně slyšeli a cítili Jeho radost. Jenom na chvíli jakoby vypnul naši schopnost vnímat Jeho přítomnost, právě kvůli tomu, aby snížil naši závislost na vnějších věcech a naučil nás něco důležitého.

Se svolením zpracováno podle knihy 
Pete Greig, Když Bůh mlčí
kterou vydalo vydavatelství Rosa
Redakčně upraveno.

Čtení z dnešního dne: Sobota 20.4.

Gn 1,1 – 2,2; Gn 22,1-18;; Ex 14,15 – 15,1; Iz 54,5-14; Iz 55,1-11; Bar 3,9-15.32 – 4,4; Ez 36,16-17a.18-28; Epištola Řím 6,3-11; Mk 16,1-7

Komentář k Epištola Řím 6,3-11; Žl 118: Ponoření do vody, která umývá, je příslibem nového života. Mohu začít nově žít už od této chvíle. Ve sjednocní s Jeho osudem, tedy i s nadějí na vzkříšení!

Zdroj: Nedělní liturgie

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?

Proč se Velikonoce nazývají Velikonoce?
(22. 4. 2019) Proč neříkáme třeba Vajíčkonoce? Nebo Jaronoce?

Velikonoce - svátky jara?

(21. 4. 2019) Velikonoce jsou svým původem svátkem jara. Již ale Židé dali kananejskému pohanskému svátku jara zcela nový význam...

Velikonoce

Velikonoce
(21. 4. 2019) Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota; velikonoční noc (vigilie), příběh Velikonoc

P. Emil Kapaun - výročí narození 20. 4. 1916

P. Emil Kapaun - výročí narození 20. 4. 1916
(19. 4. 2019) Emil Kapaun byl Americký katolický kněz s českými kořeny, který zahynul v zajateckém táboře v Severní Koreji v roce...

Bílá sobota

(18. 4. 2019) Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den zmatku a ticha. Ježíšovi učedníci byli v tento den...

Velký pátek

(18. 4. 2019) Velký pátek je připomínkou utrpení a smrti Ježíše Krista na kříži.

Zelený čtvrtek

(17. 4. 2019) Význam a obsah Zeleného čtvrtku. Proč je zelený?

Spouštíme novou službu – texty P. Richardse v češtině

Spouštíme novou službu – texty P. Richardse v češtině
(17. 4. 2019) Americký kněz P. Larry Richards zveřejňuje každý den na svém twittrovém účtu kratičký komentář k nějakému...

Rodinný život 2/2019

Rodinný život 2/2019
(16. 4. 2019) Ženy a muži – rozdílné světy, které se snaží najít vzájemnou rovnováhu. Dvě strany jedné mince. Jsou ženy horší...