Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Vánoce (cyklus C)
Narození Páně - C - Za svítání / Stůl slova - Aleš Opatrný

Narození Páně - C - Za svítání

Rozbor textu

1. čtení
Iz 62,11-12
Obnova Jeruzaléma po návratu z babylonského zajetí byla pro Izrael velkým a výmluvným symbolem. Byla jednak znamením Hospodinovy slitovnosti a věrnosti, a také znamením Hospodinovy moci. Tato obnova nebyla možná pouhou silou a schopností vyvoleného národa. Podobně, jako není možná obnova stvoření bez Mesiáše. I ten je z věrnosti Boží darován.


2. čtení
Tit 3,4 - 7
Na rozdíl od všech lidských projektů, které vždy podstatně závisí na lidské vytrvalosti a schopnosti, případně na bohatství a moci, staví Boží plány s lidmi na daru. Boží slovo znovu a znovu neúnavně ukazuje, že spása skrze Krista je suverénní dar Boží.


Evangelium
Lk 2,15 - 20
Evangelium nemluví v souvislosti s Ježíšovým narozením téměř o žádných viditelných mimořádných jevech - snad jen s vyjímkou velmi střídmé zmínky o Božím jasu a andělích. To, co bylo k vidění v Betlémě, bylo velmi obyčejné: novorozenec a jeho matka. Ale to, co bylo o dítěti řečeno - a co navazuje na Starý zákon - je cenné. Proto to Maria uchovávala v srdci.


K úvaze
"Ze svého milosrdenství nás spasil", "ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého" - to jsou slova, která je třeba podle Mariina vzoru uchovávat v srdci.

Marně bychom ale oslavovali narození Ježíše, kdybychom neprožili, nevzali za své, že jsme spaseni v koupeli znovuzrození ve křtu. A nejen to. Obnovil nás Duchem. Dal nám ho v hojnosti. Dal nám věčný život. Nelze jinak - od dítěte v jeslích je třeba projít okolo křtu v Jordánu přes horské kázání až na kříž - a nejen tam. Je třeba dojít až do Jeruzaléma o svátku Letnic. Tam začíná žít církev - Ježíšovo tělo. Tam začínáme žít věčný život i my - a Duch je jeho prvním závdavkem. Až od Letnic jsme schopni jít do Betléma a plně vidět "co se tam stalo". Je-li narození dítěte velkou věcí, pak znovunarození hříšného člověka skrze křest a vylití Ducha je zázrakem nesrovnatelně větším. Snad to všichni ze své vlastní zkušenosti známe.


Myšlenky k promluvě
Lk 2,15-20
Není žádným převratným zjištěním, že jsme zasahováni množstvím obrazů, informací, podnětů. Patří k nim ostatně i betlémská scéna, kterou v těchto dnech uvidíme asi mnohokrát na pohlednicích, obrazech nebo jako různě vytvořené Betlémy. A bohužel jsme v nebezpečí, že toto množství podnětů budeme vnímat velmi povrchně. Sice nás potěší a řekneme si, že by bez Betlémů vánoce nebyly vánocemi, ale to vůbec neznamená, že nám tyto podněty zůstanou v srdci. A že o nich budeme i v dalších týdnech rozvažovat. Ale můžeme si takovouto povrchnost dovolit? Můžeme být jiní, než Maria, která rozvažovala o tom, co o Ježíšovi slyšela od pastýřů? Vždyť my o něm slyšíme z Božího slova, tedy z Písma a slyšíme o něm z učení církve. Můžeme to jen tak nechat být? Neukládat si to v srdci a neuvažovat o tom? Nespleťme se! Uchovávat něco v srdci znamená víc, než si jen cosi pamatovat. V srdci si ukládáme to, co je důležité, co je nejcennější, s čím chceme žít. Tam opravdu také patří tajemství vánoc. Nezapomeňme na to. Dárky jsme rozbalili, překvapení z nich je minulostí, ozdobné vánoční papíry jsou už na cestě mezi odpadky. Ale tajemství Kristova narození, tajemství jeho osoby - to je to, co v nás má zůstat živé a co v nás má růst. Bez denního živení se Božím slovem a bez modlitby, která je opravdovým setkání s Bohem, v nás ovšem nic Božího neporoste. Poroste leda pocit marnosti nebo únavy. A o to jistě nestojíme.