11. část: "Biřmování není „poslední pomazání“, ale začátek aktivního života v církvi."

Dnes pokračujeme v úvahách o přítomnosti a působení Ducha svatého v životě církve prostřednictvím svátostí.

Posvěcující působení Ducha svatého k nám přichází především dvěma cestami: Božím slovem a svátostmi. A mezi všemi svátostmi je jedna, která je par excellence svátostí Ducha svatého, a právě u ní bych se dnes rád zastavil. Je to svátost biřmování neboli konfirmace.

V Novém zákoně je kromě křtu vodou zmíněn ještě jeden obřad, a to obřad vkládání rukou, který má za cíl viditelně a charismaticky předávat Ducha svatého s účinky podobnými těm, které působily na apoštoly o Letnicích. Omlouvám se, že tak špatně čtu, ale se sluncem v očích se to nečte snadno... Skutky apoštolů vyprávějí v tomto ohledu významnou epizodu. Když se doslechli, že někteří v Samařsku přijali Boží slovo, poslali z Jeruzaléma Petra a Jana. „Sešli dolů,“ říká text „a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého; ten totiž ještě na nikoho z nich nesestoupil, byli pouze pokřtěni ve jménu Pána Ježíše". Potom na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého“ (8,14-17). 

K tomu přistupuje to, co píše svatý Pavel v Druhém listu Korinťanům: „To sám Bůh nás spolu s vámi utvrzuje v Kristu, pomazal nás, vtiskl nám pečeť a dal nám přebývat Ducha v srdci“ (1,21-22). Pečeť Ducha. Téma Ducha svatého jako „královské pečeti“, kterou Kristus označuje své ovce, je základem učení o „nesmazatelném charakteru“, který tento obřad uděluje.

Postupem času se obřad pomazání utvářel jako samostatná svátost a v různých obdobích a obřadech církve nabýval různých forem a obsahů. Na tomto místě není vhodné tuto velmi složitou historii znovu popisovat. Co je svátost biřmování v chápání církve, to, zdá se mi, jednoduše a jasně popisuje Katechismus pro dospělé Italské biskupské konference. Říká se v něm: „Biřmování je pro každého věřícího tím, čím byly Letnice pro celou církev. [...] Posiluje křestní začlenění do Krista a církve a zasvěcení prorockému, královskému a kněžskému poslání. Předává hojnost darů Ducha [...]. Je-li tedy křest svátostí zrození, je biřmování svátostí růstu. Z tohoto důvodu je také svátostí svědectví, protože to úzce souvisí se zralostí křesťanské existence." Až potud katechismus.

Problémem je, jak to udělat, aby svátost biřmování nebyla v praxi redukována na „poslední pomazání“, tedy svátost „odchodu“ z církve. Říká se, že je to svátost rozloučení, protože jakmile ji mladí lidé přijmou, odcházejí a pak se vracejí až na svatbu. Tak se to říká... Ale my z ní musíme udělat akt účasti, aktivní účasti na životě církve. Je to cíl, který se nám vzhledem k situaci, která poněkud panuje v celé církvi, může zdát nemožný, ale nesmíme o něj přestat usilovat. Nebude se to týkat všech biřmovanců, dětí či dospělých, ale je důležité, aby tomu tak bylo alespoň u některých, kteří pak budou animátory společenství. 

Za tímto účelem může být užitečné, aby nám při přípravě na svátost pomáhali věřící laici, kteří se osobně setkali s Kristem a mají opravdovou zkušenost s Duchem. Někteří lidé říkají, že ji zažili jako rozkvět svátosti biřmování, kterou přijali jako děti.

Netýká se to však jen budoucích biřmovanců, týká se to nás všech a v každé době. Spolu s biřmováním a pomazáním jsme obdrželi, jak nás ujišťuje apoštol, také vklad Ducha, který na jiném místě nazývá „prvotinami Ducha“ (Řím 8,23). Tuto zálohu musíme „utratit“, užívat těchto prvotin, nikoliv přijatá charismata a talenty zakopat pod zem. 

Svatý Pavel nabádal svého učedníka Timoteje, aby „rozněcoval Boží dar přijatý vkládáním rukou“ (2 Tim 1,6), a použité sloveso navozuje představu toho, kdo fouká do ohně, aby roznítil jeho plamen. Zde je krásný cíl pro jubilejní rok! Odstranit popel zvyku a nezájmu, stát se podobně jako nosiči pochodní na olympijských hrách nositeli plamene Ducha. Kéž nám Duch pomůže udělat několik kroků tímto směrem!