14. Náboženští neurotici

Literatura:
Frielingsdorf K., Falešné představy o Bohu, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1996
GRÜN A., Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997
GRÜN A., Spiritualita zdola, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997



Každý zkušenější zpovědník nebo duchovní vůdce se setkal s tím, co bylo nazváno "eklesiogenní neurózy", mnozí ale o nich neradi slyší, neradi mluví a neradi je berou na vědomí. Nicméně i nejlepší věc na světě se dá špatným podáním, špatným pochopením nebo špatným provedením zkazit, a to platí i o křesťanství. Zevrubné pojednání by bylo velmi rozsáhlé. Zde jen uveďme, že uznání těchto potíží neznamená ani znevážení křesťanství ani jeho odmítání. Jde prostě o to, aby se podařilo u trpícího člověka stanovit správnou diagnózu a z ní odvodit vhodnou terapii. Pokud pomáhající je přesvědčen, že náboženské kořeny neurotických obtíží nejsou možné (jsou pro něho nepřípustné), nebo naopak když kritik církve připíše takřka s radostí všechny potíže klienta na vrub chybující církvi a špatnému stylu náboženského života, bude pomáhat špatně nebo vůbec ne.





14.1. Obtíže a možná terapie

Za nejrůznějšími strachy, úzkostmi, skrupulantstvím a neurotickými nutkáními může stát nevhodná křesťanská výchova, mnohdy spojená se špatnými zkušenostmi s rodiči (tvrdý a neodpouštějící otec, někdo s rodičů nevypočitatelně náladový, matka citově enormně chladná, špatný vzájemný vztah rodičů apod.), která klientovi zprostředkovala nepravdivý obraz Boha a nedovolila nebo neumožnila mu poznat evangelium jako osvobodivou moc. K tomu se mohou přidat ještě nějaké přirozené dispozice k úzkostlivosti nebo těžkomyslnosti, psychická labilita atd. Jisté je, že náprava nespočívá v kritizování původců obtíží a v jejich odsouzení, ale v trpělivém provázení klienta, kterému doprovázející pomáhá k určité opravě základních postojů a představ, které umožní skutečné přijetí evangelia a život z něho. Čím dříve k opravě po léta nahromaděných chyb dochází, tím pro klienta lépe. Bohužel u starších a starých lidí někdy nelze opravit zažité špatné představy o Bohu, a to i v případech, kdy klient po této opravě sám touží.

Vždy je důležité rozlišit, co je v moci pastoračního doprovázení a co je nutné léčit na úrovni psychoterapie nebo psychiatrie. Spolupráce pastoračního pracovníka a terapeuta, vzájemné porozumění a respektování jsou zde nutné. Zdá se ale, že lepší je tato spolupráce dvou osob než (mnohdy idealizované) spojení terapeuta a pastoračního pracovníka (duchovně doprovázejícího člověka) v jedné osobě. Při tomto spojení může docházet k nežádoucí záměně oborů a rolí nebo k favorizování jedné stránky (tedy buď psychologické nebo pastoračně-duchovní) vůči druhé, což není pro klienta právě nejlepší. Na druhé straně je ovšem velmi nešťastné, když reprezentant jednoho oboru pohrdá druhým a neuznává ho (tedy kněz neuznává psychologa či psychiatra, psycholog neuznává kněze či celou oblast víry). Řešením je ovšem kultivace postojů obou stran, ne odmítnutí jedné či druhé.