5. Otázka dětí

To je vždy velmi citlivá záležitost. Nebudeme zde mluvit o všech těch soudních potížích, řešících u koho má kdy dítě být či nebýt, zda se předává zdravé či nemocné. My se zaměříme na věci daleko závažnější.

Pokud je rozvedený člověk větší část života (dne, týdne) s dítětem nebo dětmi sám, musí si, bohužel, plně uvědomit jednu věc, a to že bude své dítě více či méně přetěžovat. Takový vztah je poněkud zvláštní, dítě do určité míry vždy supluje chybějícího partnera. Tato skutečnost se dá sice trochu zmírnit, ale nedá se zcela odstranit, zejména tam, kde jde o vztah jeden dospělý - jedno dítě.

Dítě je vždy takovým vztahem přetíženo a stejně je na tom i jeho rodič. Silné pouto je tedy oboustranné, a proto je třeba ho moudře a postupně korigovat. Dospělý se nesmí stát svému dítěti obzorem, u něhož končí jeho svět, ale milujícím rodičem, pro něhož zase naopak není celým světem jen jeho potomek a který si je odpovědně vědom toho, že dítě jednoho dne odejde. Pokud má rodič dětí víc, je pro něj nastalá situace z výše zmíněného hlediska jednodušší. Vztah se rozkládá na více dětí.

A pak je zde ještě jedna velmi důležitá věc. I když by byl otec dítěte sebehorší, je pro něj stále reálným tátou a ono k němu musí najít a neustále bude nacházet svůj vztah, který je nezbytný. I když může otec i rušivým způsobem zasahovat do výchovy dítěte, nemůže být dítě postaveno do situace, jakoby otec neexistoval. Totéž platí o matce.

V otázce výchovy je nutné, aby měl rodič někoho, s kým bude konfrontovat své názory a postoje vůči chybám a problémům dítěte. Tím se zbaví falešných starostí a problémů, vyvaruje se nepřiměřených reakcí na ně, přisoudí jim jen takovou důležitost, jakou doopravdy mají, a zaměří se pouze na to, co je konkrétní a skutečné. Ideální je, když tato konfrontace probíhá mezi rodičem a spřátelenými manžely nebo mezi rodičem a starší osobou, která je přibližně ve věku a postavení dědečka či babičky.