5.3 Právo člověka na život. /Z křesťanské etiky dle J. Skoblíka/

Právo člověka na život jako na nejvyšší pozemskou hodnotu je všeobecné přesvědčení celého lidstva. V polovině 20. století bylo toto přesvědčení vyjádřeno při formulaci Základních lidských práv v OSN 10.12.1948. O dva roky později bylo toto přesvědčení znovu potvrzeno „Evropskou konvencí k ochraně lidských práv a základních svobod“ (4.11.1950).

Písmo (Ex 20,1; Dt 5,13) stanoví „nezabiješ“ a toto ustanovení vykládá Ex 23,7: nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý. Uvádí pro to dva důvody z Gn 9,6: „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka učinil Bůh, aby byl obrazem Božím“, a Dt 32,39: „Jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji.“ Zákaz usmrtit nevinného je tedy odůvodněn Bohem jako Pánem života a člověkem jako Božím obrazem.
NZ má stejné stanovisko, ba zostřuje: Mt 5, 21nn zabití - hněv - „raka“ - zatracování. Gal 5,20 vylučuje z Božího království už ty, kdo konají rozbroje, hádky, rozpory, rozkoly. Stanovisko Písma k zabití nevinného je zvlášť ostře vyjádřeno ohodnocením tohoto hříchu jako do nebe volajícího (Gn 4,10).
 

Magisterium probírá r. 1891 (DS 3272) v dopise německým a rakouským biskupům otázku souboje a říká, že SZ i NZ přísně zakazují zabít člověka (districte vetant, ne quis...hominem interimat). Mezi základními lidskými právy vypočítává encyklika „Pacem“ (DS 3958) na prvním místě právo na život. GS 27 mluví v rámci činů, které rozkládají lidskou kulturu a jsou v nejvyšší míře proti cti Stvořitele, na prvním místě o vraždě.
 

Z toho lze vyvodit zásadu: Nikdy není dovoleno přímo (záměrně a úmyslně) zabít nevinného člověka (EV 57). Další krok potom je: toto platí v každém stadiu vývoje člověka před narozením (potrat), po narození (vražda, nápadná zejména při záměrném usmrcení společensky „bezcenného“ člověka), v závěru života (eutanázie). MT vidí celý život počínaje početím jako čas pro plnění poslání stávat se obrazem k Boží podobě, dokud nebude člověk Prozřetelností odvolán. Od počátku tedy běží užitečný čas pro rozvoj člověka, aby proniknut milostí zaujal optimální postavení v dovršeném Božím království. Starat se o tento rozvoj je povinností člověka, proto musí mít nedotknuté právo tento čas mít.
 

5.3.1. Před narozením člověka.
 

V prenatální době mají povinnost pečovat o život a zdraví plodu nastávající matka a třetí osoby (otec, lékař a jiní). Jedná se o prevenci a léčbu. Do této doby třeba také zařadit problém experimentování se zárodky. Záporný postoj vůči povinnostem 5. slova v tomto úseku lidské existence může být vystupňován až k záměrnému usmrcení plodu, potratu.
 

K právu člověka na život patří právo na důstojný vznik života, kterému odporuje podle instrukce Donum vitae 1987
umělé oplodnění cizí dárcem (heterologní) nebo
vlastním manželem (homologní) nebo
náhradní mateřství.
 

Heterologní metodu zamítá instrukce s odůvodněním, že odporuje nezcizitelnému právu manželů na rodičovství jeden skrze druhého a právu dítěte na početí a zrození v manželství. Ze stejných důvodů zamítá metodu náhradního mateřství (DV, II, A).
 

Složitější je posouzení homologní metody, která připomíná problém antikoncepce z opačného konce (oplodnění vlastním manželem ano, ne však stykem). Nového života má být podle dokumentu dosaženo výlučně manželským stykem jako bezprostředním darováním se obou manželů navzájem, ten je ale suplován technikou (DV, II, B). Donum vitae však připouští umělé prostředky, usnadňující nebo zajišťující výsledek manželského styku.
NB. Antropologické důvody, které vedou instrukci k zamítavému stanovisku homologního oplodnění, budou patrně pro leckterý neplodný pár, trpící touhou po dítěti (o které dokument dobře ví), málo přesvědčivé. Donum vitae však žádá rozlišit právo na styk, které patří k manželství, od práva na dítě, které odporuje ideji dítěte jako daru. Dítě však na početí, zrození a výchovu ze strany rodičů právo má.
 

5.3.1.1 Práce se zárodky
 

Při práci se zárodky rozhoduje, co se s nimi natrvalo zamýšlí. Snaha o zlepšení jejich existenčních podmínek (záchova života, upevnění zdraví) je eticky nezávadná, ba žádoucí. Plánovaný zánik po skončení pokusů, které s další existencí zárodku nepočítají nebo v službě eugenické selekce je eticky nepřípustný (srv Donum vitae I, 5: diagnóza deformace nebo dědičné choroby se nesmí rovnat rozsudku smrti).
 

Nepřípustnost eugenické selekce lze aplikovat také na klonování člověka (řec. klon = větev, výhonek, ratolest taky přeneseně jako potomek) v smyslu asexuální a agametové umělé reprodukce (bez účasti pohlavních buněk muže a ženy), k níž zaujalo mag zamítavé stanovisko v „Reflexi o klonování“ Pap. akademií Pro vita v r. 1997 (srv Donum vitae 1987 o partogenezi a Rezoluci evropského parlamentu, 1997 o nezákonnosti klonování).

Deontologické zdůvodnění připomíná, že rozhodující hodnotou člověka je jeho osobní identita. Teleologie argumentuje poukazem na převrácení základních vztahů lidské osoby, jakým je rodičovství, synovství, pokrevenství a příbuzenství s podstatným sociálním ochuzením a právními komplikacemi. Projekt podporuje předsudek, že cena muže a ženy nezávisí na jejich osobní totožnosti, ale na momentálně preferovaných tělesných nebo duševních kvalitách. Kdo však určité kvality kompetentně upřednostní? Tělo člověka, které by mělo být integrálním prvkem důstojnosti a osobní identity, je degradováno na nástroj výzkumu.
 

Dokument hodnotí klonování jako hrozný cíl, ke kterému je bezhodnotová věda, ztrácející harmonii s nedispenzovatelnými lidskými hodnotami, tlačena v rámci hlubokého neklidu současné civilizace. Je tedy volána k zvýšenému vnímání etických závazků vědecké práce. Z hlediska lidských práv by klonováním byly porušeny dva základní principy, rovnosti lidí (porušený dominancí člověka nad člověkem) a nediskriminování (porušený eugenickou selekcí).



Se svolením převzato se studijních materiálů vydaných ThDr. Jiřím Skoblíkem, http://www.ktf.cuni.cz/~skoblik/