Acedie (Christoph kardinál Schönborn)

Co rozumíme pojmem akedia? Jde o blízkou příbuznou hněvu a smutku. „Omrzelost je nejprve zcela všeobecně vzato - atonia, jakási ztráta napětí, ochablost duševních sil, která činí člověka neschopným bránit se ,myšlenkám`, které na něho prudce dorážejí. Z tohoto stavu celkového ochabnutí vyplývají všechny aspekty omrzelosti, pocit prázdnoty a nudy, neschopnost upnout se duchem k něčemu určitému, nechuť a odpor vůči všemu a všem, tupé dumání, úzkost a matnost srdce“. /G. Bunge/ (125)
(...)
Akedia, kterou staří mnichové nazývali také „poledním démonem“, (protože jakási „tupá zadumanost“ zasahovala mnichy obzvláště v horkých poledních hodinách), je podivná směs frustrace a agrese: nechuť vůči všemu, co je nám na dosah, rozptýlené snění o tom, co tu není. Je to jakási slepá ulička v životě duše.

Jsme zděšeni, když čteme, jak staří, zkušení mniši popisují pokušení omrzelosti; dělají to vážně a přitom s jistou sebeironií. Akedia se projevuje jako jakási netečnost ducha a zároveň i jako hektická přezaměstnanost, únik z klášterní cely - tak se projevuje u mnichů, ale není zatěžko poznat, jak se taková akedia může projevit i v našich životních situacích: jako úzkost ze samoty, jako strach před sebou samým,, před tichem. Verbositas et curiositas, užvaněnost a zvědavost jsou „dcerami“ této neřesti; vnitřní neklid, ustavičná honba za něčím novým jako náhražka za radost z Boha a jeho lásky, nestálost v životě a předsevzetích; k tomu jako další výhonky akedie přistupuje duchovní otupělost (torpor) vůči věcem víry a přítomnosti Páně, malodušnost (pusillanimitas), nakvašenost (rancor), na niž v dnešní církvi narážíme tak často, až k vysloveně chtěné zlobě (malitia). 126)
(...)
Proti akedii, této konkrétní formě beznaděje, znají staří mistři především jeden lék: vytrvalost, trpělivost, „hypomoné“ v doslovném slova smyslu - vytrvání pod jařmem. Vytrvat - to je už výrazem naděje: ne si chtít „dopřát“ více vzduchu všemi možnými úniky a výpady, které nás neosvobodí z pout sebestřednosti, ale ještě hlouběji nás do ní zamotají; zde je zapotřebí něčeho jiného, totiž „toužebného očekávání Boha, „prahnutí po Bohu“, které v modlitbě věrně a trpělivě vyhlíží Boha. Takové vytrvání ve tmě akedie je jako putování v husté mlze: všechno vidíme nejasně, bezvýchodně, jakoby všechny cesty zmizely. Pak však mlhy náhle opadnou, slunce je zaplaší a zasvítí zářivý den. Tak tomu je s pokušením akedie. Náhle zmizí, a to, co zůstane, je hluboký mír a nevýslovná radost. Naděje zvítězila. (127)
(...)
Zatímco akedia má vždy něco společného se zklamanou sebeláskou a je tedy neřestí „bohatých“, kteří si musejí vychutnat veškerý „smutek tohoto světa“, naděje má cosi společného s „chudobou ducha`: Velkou učitelkou naděje na prahu tohoto století bohatého na zoufalství je sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Její „cesta dětství“, její „malá cesta“, nám konkrétně a živě předvádí, jak se dá žít ctnost naděje.

Na otázku: „Jakou cestu byste ráda doporučila duším?“, odpovídá Terezie bez zaváhání: „Cestu duchovního dětství, cestu důvěry a bezvýhradného odevzdání, du total abandon“ (Poslední rozhovory, 17. července 1897). Jedno z nejdůležitějších shrnutí „malé cesty“ zní: „Nikdy nemůžeme mít dosti velikou důvěru k milému Bohu, který je tak mocný a milosrdný. Dostaneme od něho tolik, kolik od něho očekáváme“. (128)

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 125-128)