Atmosféra důvěry (Józef Augustyn)

Zdůrazněme, že dítě nemá povinnost důvěřovat rodičům. Jeho důvěra je jedině odpovědí na důvěru rodičů k němu. Rodiče ztrácejí důvod, aby mohli vyžadovat důvěru dítěte, když mu dají pocítit, že mu sami nevěří. Důvěra mezi lidmi je vzájemným darem. Důvěra vzbuzuje důvěru, strach vzbuzuje strach. Kdo chce získat důvěru, musí druhého přesvědčit (ze začátku ne slovy), že má skutečný zájem o jeho dobro, má ho rád bezpodmínečně a chce mu nezištně pomáhat. Především rodiče odpovídají za důvěru mezi nimi a dítětem, zejména dokud je dítě malé. Oni vytvářejí atmosféru mezi nimi a dítětem. Důvěru nelze na nikom vynutit, ani na dítěti ne.

Kdyby rodiče dítěti nedůvěřovali a chtěli mít pod kontrolou všechny jeho osobní záležitosti, vztahy s vrstevníky atd., pak by lhaní dítěte bylo obranou jeho vlastní dětské nezávislosti. Má-li z dítěte vyrůst dospělý člověk, musí mít svůj prostor nezávislosti, přiměřený svému rozvoji a věku. Rodiče by měli přihlížet bedlivě, s velkým porozuměním a přízní, jak si v něm vede. Dítě se pomocí drobných chyb učí používat vlastní svobodu. Když dítě svobodu zneužije, měli by si s ním rodiče upřímně promluvit. Ve zvláštních případech a nakolik je to vhodné, by mělo dítě nést i důsledky. Jen tak se naučí, že svoboda není svévole, ale postupné přijímaní odpovědnosti za všechno, co má na starosti.

Když se budou rodiče pokoušet přimět dítě k pravdomluvnosti pomocí nějaké vnější soustavy sankcí a trestů, jeho nedůvěra se může ještě více prohloubit. Lži se mohou stát rafinovanější a přiznání se k pravdě poslouží jako určité podkuřování rodičům. Takový vývoj by vážně ohrozil mravní postoj mladého člověka. Dětské lhaní je pro rodiče výzvou a zvláštním popudem, aby si sami vystavili účet svědomí, zda sami neutíkají ke lhaní ve vzájemném vztahu, v zaměstnání, v náboženském a společenském životě. Kdyby byl život rodičů poznamenán polopravdami či přímo lží, nebylo by divu, že děti začínají kopírovat jejich životní styl. Naplnila by se jedině moudrost starého přísloví: Jablko od stromu daleko nepadne.
(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 113-14)