Navigace: Tematické texty P Příběhy ke katechezi O odpuštění Bělogvardějec a kněz

Bělogvardějec a kněz

Po ruské revoluci roku 1917 zuřila po několik let v Rusku občanská válka. Po pusté krajině se tehdy toulal jeden pravoslavný pop a narazil na skupinu bělogvardějců, kteří se chystali zastřelit jednoho bolševika.

Bělogvardějský důstojník pozdravil popa tehdy ještě běžným pozdravem: „Otče, požehnej nám!“
Pop odpověděl: „Nemohu žehnat vrahům!“
Vojáků se to tak dotklo, že bolševika na místě propustili.

Po nějaké době volala nějaká žena téhož popa ke svému umírajícímu synovi, aby mu udělil svátosti umírajících.
Syn ho poznal a řekl: „Tys mě zachránil a já jsem měl rozkaz zabít každého popa, kterého cestou potkám. Co bys dělal, kdybys to tehdy věděl?“

„Stejně bych nepožehnal vraždě, protože Bůh má pro nás vždy jen odpuštění. Jeho láska je silnější než smrt.“

Se svolením zpracováno podle knihy:
Laskavé slovo na každý den, Petr Weissman,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno

Témata: Odpuštění žehnání požehnání Milosrdenství odpuštění, smíření Odvaha příběh, povídka Příběhy, povídky ke katechezi kněz, kněží Kněžství, kněz revoluce Smrt, umírání

"Příběhy pomáhají s katechezí"
„Příběhy ke katechezi“ vznikly z potřeby rychle a účinně najít vhodný příběh k určitému tématu, který chceme sdělit druhým. Povídky jsou sesbírány v rámci Arcidiecézního katechetického střediska v Praze. Ve spolupráci s webovým portálem Pastorace.cz mohou sloužit širokému spektru uživatelů. Všechny povídky jsou zveřejněny s laskavým svolením vydavatelů. Rozdělení: dle témat / seznam jednotlivých příběhů.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ez 18,25-28; Žalm Žl 25,4-5.6-7.8-9; Flp 2,1-11
Mt 21,28-32

Boží trpělivost nás sice neopravňuje k nezodpovědnému jednání, ale může pro nás být zdrojem velké naděje, zvlášť když přemýšlíme o životní cestě našich blízkých, kteří na evangelium nedbají. Je tu vždy naděje, že se budou podobat tomu synu, který řekl: „Ne!“, a přece nakonec na otcovu vinici šel. Právě tak ale máme přijmout výstrahu pro sebe samotné. Naše „Ano!“ je jen slibným začátkem, po němž má následovat vlastní práce, uskutečňování našeho rozhodnutí víry. Je to nárok na naši vytrvalost a na důvěru, se kterou dáváme své síly Bohu. Ale je to také zdroj jistoty, že nejdůležitější schopnosti svého života nedáváme nezodpovědně všanc.