Biřmování uzdravuje život křesťana ze stresu a z rutiny. (Michael Marsch)

Skrze dary Ducha svatého se biřmování stává svátostí, která uzdravuje život křesťana ze dvou smrtelných nemocí: ze stresu a z rutiny. Být přepracovaný, “už nemoci dál“ patří dnes už k dobrým mravům. Trpět rutinou z množství práce, ba přesněji řečeno nudou, to se dnes už prostě nosí. Stres a nuda jsou v podstatě nevědomou podobou rezignace, vyjadřující plíživou beznaděj: “Musím vždycky všechno udělat sám.“ Není to však realismus, nýbrž iluze - ba lépe řečeno pýcha.. “Má-li člověk Ducha svatého, jak sladké jsou všechna námahy tohoto světa“, říká svatý Jan Maria Vianney (který netrpěl rozhodně leností a nečinností). ... Jindy dále říká: “Jsou lidé, kterým (náboženství) /život z víry/ připadá nudné - to je znamením, že nemají Ducha svatého /že nežijí z Ducha svatého/.“ Stres a nuda nejsou však jenom známkou rezignace, nezadržitelně vedou také k frustraci a nezřízené kritičnosti - a k nejrůznějším podobám agresivity. Mají zároveň ochromující i rozkladné účinky; jsou smrtí všeho tvůrčího a jednotícího; vedou k osamocenosti a prázdnotě. ... Svátost biřmování má mocněji uvádět do spojení člověka s Bohem a do společenství lidí; do vztahu lásky a služby. Skrze dary Ducha má být posíleno (“biřmováno“) všechno co je slabé kvůli slabostem naší přirozenosti: Bůh od nás neočekává víc než jsme schopni dát. Naším problémem je, že si myslíme, že musíme všechno dokázat sami. U Boha o něčem takovém nemůže být řeči: Proč se stal člověkem? Proč nám dal svého Ducha? Snad proto, aby nás ponechal vlastnímu osudu? ... Čím víc si stěžujeme pod tíhou denní práce, tím lépe poznáváme, jak mále se necháváme inspirovat /a vést/ Duchem svatým a zároveň jak těžkopádné a monotónní je ovoce naší práce. ...

Biřmování není jednorázová událost v životě křesťana, nýbrž počátek uzdravujícího procesu, který prochází celým naším životem.

(Michael Marsch,Uzdravení skrze svátosti, str. 30nn)