Bojíme se odvahy (Walter Kasper)

Ve své slavné zahajovací řeči k Druhému vatikánskému koncilu mluvil Jan XXIII. s optimismem, působícím dnes téměř naivně, o budoucnosti a sliboval církvi nové letnice. Po tomto relativně krátkém období rozmachu se však církve zmocnil strach z vlastní odvahy. Bojíme se odvahy, kterou vyžaduje svoboda a budoucnost, a upsali jsme se ve velké míře uchovávání toho, co právě je, a obnovování starého. Jestliže se však církev stává azylem těch, kteří hledají úkryt a klid v tom, co je včerejší, pak se nesmí divit, že mladí lidé se k ní obracejí zády a hledají budoucnost u ideologií spásy a utopií spásy, které slibují, že vyplní vakuum, které po sobě zanechal strach církve.

Tato situace je paradoxní. Objev dimenze náboženství je činem biblického náboženství. Všechna ostatní náboženství starého světa pouze oslavují věčný návrat svatých počátků; jsou orientována podle modelu kruhového oběhu. Není tu nic nového pod sluncem; skutečné je pouze to, co bylo vždycky a je věčné. Biblické myšlení tento infernální kruh proráží. Zde existují činy a události, skutečně nové začátky, které dávají naději. Spása zde neleží na začátku, je naopak příslibem pro konec dějin. ...Církev stále více přenechávala eschatologické nadšení blouznivcům. Sama se naopak zabydlela ve světě, sama se dokonce stala etablovanou mocí a konzervativní veličinou. Není tedy divu, že i teologie často zapomínala na to, že eschatologie je horizontem veškeré křesťanské víry a že musí inspirovat a dynamizovat všechny výpovědi víry. Z eschatologie se stal skrovný a dosti ubohý traktát o "posledních věcech", který živoří na konci našich dogmatik. Eschatologická dynamika, stále více vytlačovaná z oficiální dogmatiky, se (mimo blouznivá hnutí) vystěhovala do sekulárního myšlení. Novověké ideologie a utopie budoucnosti nejsou v podstatě ničím jiným než sekularizací biblické naděje v příchod nového člověka a nového světa. (15O-51) ...

Neustále se křečovitě stahujeme do sebe a uzavíráme před požadavky budoucnosti, vždy znovu se nám nedostává odvahy, abychom odrazili od břehů toho, co bylo dosud, a vypluli směle na osamělé moře budoucnosti. (152) ...

Tam, kde dějiny neurčuje živá svoboda, nýbrž mrtvá fakta, nikoliv člověk, nýbrž technologické a ekonomické věcné zákonitosti, může být budoucnost pouze nelidská. (152-53) ...

Křesťanství se svou zdánlivě staromódní zvěstí o odpouštění hříchů totiž nechce nic jiného než umožnit nový začátek a osvobodit k budoucnosti. (153)

(Walter Kasper: Uvedení do víry Řím Křesťanská akademie, 15O-53)