Bolest, nemoc a tíže stáří jsou předstupně smrti...

Bolest, nemoc a tíže stáří jsou předstupně smrti. V nemoci je člověk vytržen ze zaběhnutého životního stylu a je závislý na pomoci druhých. Tak zakouší svou bezmoc a ohraničenost, které vrcholí právě ve smrti.

K životu člověka patří skutečnost, že kdykoliv může ztratit život, před čímž ale není smysluplné zavírat oči. Nejrůznější lékařská péče sice může život prodloužit, ale smrt tím nemůže být nikdy zrušena!
Umírání, smrt je po biologické stránce něco zcela přirozeného. Tělo je "opotřebováno" a vyčerpáno. Ale (nezapomeňme, že) duchovní a duševní rozvoj člověka není bezpodmínečně určován (tímto) biologickým postupem. Existují totiž lidé tělesně postižení a staří, kteří zůstali vnitřně velmi mladí, bystří a "neopotřebovaní". Smrt není pouze nějakou chemicko - fyzikální událostí. Člověk umírá jinak než rostlina či zvíře.

V Písmu sv. je smrt dávána do souvislosti s hříchem, který od počátku narušuje život člověka. (Řím 5,12). Vírou poznáváme Boha jako dárce života. To tedy znamená, že každé narušení vztahu s Bohem narušuje život a vposledku přináší smrt.

Smrt není původním plánem Božím, je jen vetřelcem, nepřítelem člověka (1 Kor 15,26). Nebyla plánována, a také nezůstane! Náš odpor k ní je proto naprosto oprávněný. Smrt hluboce odporuje naší nejhlubší touze po životě. Je v nás něco, co protiřečí, odporuje totálnímu zániku, zničení.

Smrt není naplnění toho, co člověk očekává od života.

Život nemůže být koupen, leda vy-koupen.

Co říká víra o budoucnosti člověka? Kristus slibuje: "Já jsem vzkříšení a život..." (Jan 11,25 Lk 23, 43).

Přestože sv. Pavel ví, jak tvrdě zasahuje smrt do života, a jak brutálně ničí naděje, plány a společenství, neznamená pro něj smrt bolestné odloučení, ale návrat domů. (Fil 1,23 2Kor 5,8).

Pro věřícího člověka není smrt nesmyslný, neodvolatelný konec, ale nový začátek. Tak jako se Kristus "vrátil" ze smrti, tak také my s ním budeme nadále žít (srv. 1 Tes 4,13-18).

Nemohla by být smrt rozhodující životní zkušeností člověka?
Smrt je posledním činem člověka.

Také ten, kdo nikdy neměl žádný vztah k Bohu, protože mu třeba byl Bůh podáván jako pohádka, či jako tyran, má ve smrti příležitost se s Bohem osobně setkat. Čím chceme jednou být, s tím musíme začít už v současnosti.

Poslední rozhodnutí člověka může být buď potvrzením předcházejícího života (chování), jeho korekturou,nebo jeho odvoláním (zrušením).