Černoušek Kája

Ve velkém městě Kinshase je nemocnice pro malomocné. Starají se o ně dobré sestřičky, ale málokdo je navštíví, protože se bojí, že se nakazí tou strašnou nemocí. Proto se jich nikdo nechce ani dotknout.

Mezi malomocnými je také jeden chlapec, 9 letý černoušek. Má malomocenství na hlavě, tváři a ústech. Bolí jej to a protože má znetvořenou tvář, nikdo se na něho nechce ani podívat. Pochází z křesťanské rodiny. Při křtu sv. mu dali jméno Karel Lwanga, podle prvního černošského mučedníka. Maminka ho občas navštíví i s malou sestřičkou, ale nikdy nedovolí, aby se Kája se sestřičkou objal, z obavy, aby ji nenakazil. Maminka ho také nikdy nepolíbí, ani nepohladí svého nemocného synáčka, jen velmi vždy pláče. Karlovi bylo potom vždy velmi smutno, obrátil se ke stěně a s nikým si nechtěl povídat. Hněval se na všechny, i na hodné sestřičky. nejhorší bylo to, že se hněval i na Pána Boha a nechtěl se modlit. Byl nahněvaný, že jej Pán Bůh zázračně neuzdravil. Nedivme se mu, že byl takový trucovitý, neposlušný. Stále jej bolela hlava, nemohl nikam jít, neměl se s kým bavit, byl sám mezi staršími nemocnými, nikdo jej nepohladil ani nepolaskal.

Až jednou přišla zvěst, že sv. Otec přijede do Afriky a že v Kinshase na velkém náměstí bude mít mši svatou. V městě se všichni těšili a připravovali se slavnostní přivítání sv. Otce. Jen malomocní byli tím smutnější, že se nebudou moci zúčastnit slavnosti a neuvidí sv. Otce. V den jeho příjezdu byl Karlík úplně nesnesitelný, ráno se nepomodlil, při snídani rozlil mléko, křičel, když mu sestřička ošetřovala rány. Pak se obrátil se stěně a nahlas plakal, že on chce vidět sv. Otce.

Náhle do pokoje vstoupila sestřička a říká:"Radujme se všichni, sv. Otec k nám přijde! Chce nás navštívit a požehnat nám." V prvním momentě bylo úplně hrobové ticho, i Karlík přestal plakat, pak se všichni začali ptát:" Je to pravda, sestřičko? Skutečně přijde? Nebojí se, že se nakazí? Jak je dobrý!" "Ale už tiše",říká sestřička,"musíme trochu uklidit a vyzdobit pokoj na přivítání, času je už málo, každou chvilku přijde."

Sestřičky za pomoci nemocných začali urovnávat postele, utřeli prach, na stolky dali květiny. Sotva to dodělali, už ve dveřích stál sv. Otec v bílé sutaně a s dobrosrdečným úsměvem na tváři. Vypadal jako anděl boží. "Pochválený buď Pán Ježíš Kristus", řekl. "Vítejte moje děti!" "Na věky věků Amen." odpověděli všichni. Chtěli mu zatleskat na přivítání, ale nemohli, protože měli opuchlé ruce, bolavé a zavázané. Nevěděli, jak jej mají přivítat. Ale on nečekal na jejich vítání, šel od postele k posteli, od jednoho k druhému, kladl na ně svoje ruce a žehnal jim. Karlík netrpělivě čekal na svojí postýlce a srdíčko mu nepokojně bilo. Zdalipak přijde sv. Otec i k němu nebo jej přehlédne, když byl dnes tak trucovitý a zlý.

Když sv. Otec uviděl malého, chudého chlapečka s opuchlou tváří pokrytou vředy, naklonil se s velkou něžností nad něho a políbil ho. "Jak se jmenuješ?", zeptal se jej. Chlapeček pro velké vzrušení a štěstí nemohl ze sebe vydat ani slovo, jen dvě velké slzy mu vyhrkly do očí. "To je Karlík" odpověděla sestra za něho. "Kája?", diví se sv.Otec."Ty se jmenuješ tak, jako já. No to budem kamarádi, chceš Kájo? Já budu pamatovat na tebe,a ty se budeš modlit za mne, ano? Víš, Pán Bůh velice miluje nemocné děti a vždy je vyslyší." Kája vyskočil z postele a políbil ruku sv. Otci, ale v tom si vzpomněl, že mu maminka nikdy nedovolila pohladit svoji sestřičku, aby ji nenakazil, proto nesměle couvnul.

Sv.Otec ho přesto znovu přivinul k sobě, pohladil ho a udělal mu křížek na čelo. "Tak s Bohem, Kájo. A netrap se nad tím, že jsi nemocný, protože Pán Bůh tě za to víc miluje a vždy ti pomůže. Už se jen usměj, dítě moje." Karlík se usmál i přes slzy. Sv. Otec jej ještě jednou pohladil a šel dál. Kája z něho nespouštěl oči a byl šťastný jako nikdy v životě. Už jej netrápilo, že je malomocný, protože věděl, že skrze to jej Pán Bůh více miluje a také sv. Otec.

Večer, když mu sestřička předělávala obvaz, Kája s radostným úsměvem povídá:" Sestřičko, já už vždy se budu modlit, protože chci sv. Otci pomoci. To je krásné, Karlíku,tím mu velice pomůžeš, protože má hodně starostí. Musí se starat o všechny lidi na světě, aby byli dobří a žili tak, jak chce Pán Bůh." Na to Kája sepnul ruce a říká:" Ach, sestřičko, tak já skutečně mohu pomáhat sv. Otci?" "Ano, hodně". "Já se budu často modlit a už nebudu plakat, že jsem nemocný, a budu vždycky hodný."

Karlík skutečně dodržel slovo. Je poslušný a veselý, rád se modlí. Sestřička mu darovala barevnou fotografii sv. Otce a on ji pak každému ukazoval a říkal:" Sv. Otec je mým kamarádem, sám mi to řekl."

(z PRZEWODNIKA KAT. 3.10.1981)