Cesta k srdcím (kardinál Joachim Meisner)

Osoba je bytím, ke kterému existuje jen jeden přístup, jen jedny dveře. Ty se dají otevřít pouze zevnitř, nikoli vylomit zvenčí. Jestliže chci poznat nějakou osobu, musím vyslat nejprve své srdce. Tím musím zaklepat. Jestliže dostatečně dlouho klepu na dveře svým srdcem (to znamená bezvýhradně nasazuji svou důvěru), dveře se otevřou. Teprve pak pozvu svůj rozum.

Láska nečiní člověka slepým, nýbrž vidoucím. Kdo nasazuje srdce a rozum, ten poznává, co se skrývá za dveřmi a kým dotyčný je. To ale vyžaduje celého člověka, a proto je to velmi namáhavé. Jako učitel fyziky potřebuji pouze hlavu, ale jako profesor teologie nebo jako učitel náboženství musím angažovat hlavu i srdce...

Když například píšu nějaké kázání začnu samozřejmě se čtením odpovídajícího biblického textu. Pak přichází na řadu řecký text, příslušné slovníky a ten či onen komentář. To znamená, že kázání začíná v hlavě. Poté se zvednu, jdu do kaple a tam pokleknu, protože co se zrodilo v hlavě, to je třeba přenést do srdce.

Místo, jaké zaujímá v životě člověka hlava, je srovnatelné s jednou z vysokých hor v pohoří, zatímco srdce je hlubokým údolím. Když zavoláte z hory do údolí, vzniká ozvěna, echo. Přichází-li zpět, pak se to nazývá správně katecho, katecheze. Neříkáme přece nadarmo: čeho je srdce plné, tím ústa přetékají.

Jestliže toho dosáhnu, vrátím se ke svému pracovnímu stolu. Pak to jde většinou celkem rychle. Nejprve musí ovšem předcházet naladění v srdci - a to neplatí jen pro kázání, ale veškerou teologickou práci: musí být jasno také v srdci.



***



Ukázka z knihy "Dívat se srdcem - Kardinál Joachim Meisner v rozhovoru s Stefanem Rehderem", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství


Několik kapitol z knihy naleznete zde (na www.vira.cz)