Čím víc budeme patřit Kristu, tím víc budeme v souladu s Marii

Maria není cesta. „Maria není prostřednice, ale monstrance.. Křesťan jde k Otci skrze Syna ve svatém Duchu. Takový je řád“ (P. Doncoeur). Mezi Synem a jeho matkou je však příliš dokonalý a úplný souhlas, takže nemůže vidět Ježíše bez Marie nebo růst v Kristu a zároveň nerůst v intimním spojení s Marii.

Mariánská úcta tedy nutně doprovází naše pokračující vtělování v Krista. Čím víc budeme patřit Kristu, tím víc budeme v souladu s Marii, šťastni a užaslí nad Mariiným bytím.

Uvažujeme-li takto, vidíme, že mariánská cesta není fakultativní. Nemáme-li k Marii synovský vztah, je to proto, že nemáme správný vztah k jejímu Synovi, že nejsme bratry, údy jejího Syna. Náš křest nás s ním spojil, prožívaná věrnost k tomuto křtu způsobí, že z našeho srdce vytryskne synovská vděčnost. Vděčnost k té, jejíž „ano“ umožnilo velkou radost Slova, učiněného tělem. A my pak budeme povzneseni touž vděčností, touž hrdostí, kterou pociťoval Pán, když myslel na Mariinu lásku.

Až budeme opravdu spojeni se Synem, budeme sdílet všechny jeho starosti, všechny jeho něžné city a zcela přirozeně jeho úplný soulad s Marii. To je to, co znamenají slova: K Marii skrze Ježíše.

Stejně musíme rozumět slovům: K Ježíši skrze Marii. Ještě nepřijatelnější je totiž myšlenka, že bychom se mohli na chvíli zastavit u Marie, aniž bychom byli bezprostředně u Ježíše, Maria je totiž pouze jeho dokonalou nositelkou, dokonale průhledným svatostánkem. Dokonale přetvořeným v týž obraz. Není prostřednictví u Něho, ale skrze Něho, s Ním a v Něm.

/V pozn./ Kdyby byl Pán neměl za matku Marii, nebyl by poznal všechnu slast lidské něžnosti a radost z dokonale čisté a dokonale svobodné náklonnosti. Nebyl by věděl, co je pravý polibek, pravé pohlazení, pravý úsměv a všechna moc a síla štěstí, které tkví ve vzájemné lásce.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 117)