Církev dosáhne dokonalosti teprve v nebeské slávě (LG)

Z věroučné konstituce II. vatikánského sněmu o církvi  Lumen gentium, n. 48

Eschatologický ráz putující církve

Církev, do níž jsme v Kristu Ježíši všichni voláni a v níž Boží milostí získáváme svatost, dosáhne dokonalosti teprve v nebeské slávě, až přijde čas, kdy bude všechno obnoveno. Pak bude s lidským pokolením dokonale v Kristu obnoven i celý svět, který je těsně spojen s člověkem a jeho prostřednictvím dosahuje svého cíle.

Kristus, vyzdvižen od země, přitáhl všechny k sobě; když vstal z mrtvých, seslal svého oživujícího Ducha na učedníky a jeho prostřednictvím ustanovil své tělo, církev, jako všeobecnou svátost spásy. Nyní sedí po pravici Otce, ale stále působí ve světě: přivádí lidi do církve, jejím prostřednictvím je těsněji k sobě připoutává, živí je vlastním tělem a krví, a tak jim dává účast na svém oslaveném životě.

Slíbená obnova, kterou očekáváme, už tedy začala v Kristu, pokračuje v seslání Ducha svatého a skrze něho dále postupuje v církvi. V ní nás víra poučuje také o smyslu našeho pozemského života, zatímco s nadějí na budoucí dobra dokonáváme dílo, které nám Otec ve světě svěřil, a pracujeme na své spáse. Žijeme tedy už v poslední době, obnova světa je už neodvolatelně stanovena a jakýmsi reálným způsobem se v tomto věku předjímá: vždyť církev se už na zemi vyznačuje opravdovou svatostí, třebaže nedokonalou.

Dokud však nenastane nové nebe a nová země, v nichž bude sídlit spravedlnost, putující církev ve svých svátostech a institucích, jež patří k tomuto věku, má pomíjející podobu tohoto světa. Žije mezi tvorstvem, které dosud sténá, trpí v bolestech a očekává zjevení Božích synů.