Citáty z knihy: Buď dobrý sám k sobě (Anselm Grün)

Ale k agresivitě dětí nevede jen tvrdá výchova, kdy jsou bity, nýbrž i výchova nevyhraněná, kdy rodiče vždycky ustupují, aby měli klid; děti mají pocit, že je dospělí neberou vážně. Psychologové Stanfordské univerzity "došli k názoru, že jak tělesné tresty, tak i jejich přesný opak, totiž krajní povolnost, těsně souvisí s dětskou agresivitou. Přílišnou povolnost pojímají děti zřejmě jako souhlas rodičů s jejich agresivním počínáním. Naopak nejméně agresivní děti přicházely z domů, kde vládla jasná pravidla chování a kde se na dodržování těchto pravidel dbalo laskavým způsobem bez trestání" .

…
Jinou příčinou tvrdosti vůči sobě je nepravý idealismus. Cítím se dobře jen tehdy, splňuji-li určité ideály. Můj pocit osobní hodnoty závisí na tom, vyhovuji-li svým ideálům. S ideály, které jsem si vytvořil, se ztotožňuji natolik, že potlačuji v sobě všechno ostatní, co těmto ideálům neodpovídá. Čím víc je však potlačuji, tím více ve mně sílí strach z vulkánu, který se ve mně skrývá a může kdykoliv vybuchnout. Abych tomu zabránil, zpřísňuji přikázání a rituály, šroubuji ideály stále výše, jsem k sobě stále přísnější a tvrdší. Nutím se, abych vyhověl ideálu a provozuji tak jakýsi vrcholový sport. Laťka se zvedá stále výše a úsilí, abych ji přeskočil, je stále křečovitější. Tím sám sebe znásilňuji.

Máme zato, že Bůh od nás žádá, abychom splnili ten a ten ideál, abychom se uměli vždycky ovládnout, být vždycky vlídní, být tu vždycky pro ty druhé, abychom byli vždycky ústupní, nebyli nikdy sobečtí. To však není Boží vůle, nýbrž je to náš ideál, kterým vyhovujeme své ctižádosti. Tak praví už Ireneus: "Gloria Dei - homo vivens" (Oslavou Boží je živý člověk. Boží vůle nás přibližuje k tomu, jak si nás Bůh představuje. Svatý Tomáš Akvinský říká, že každý člověk je jedinečným vyjádřením božského. A svět by byl chudší, kdyby každý z nás jedinečným způsobem nezobrazoval Boha.

…
Tážeme-li se, proč se dnes především z mladých lidí stávají násilníci, shledáváme, že většinou zakoušeli násilí. Mladí násilníci často jako děti nezažili fyzické násilí, ale zato krutost ke své duši. Rodiče na ně neměli čas, nemohli se jimi zabývat a všímat si jejich specifičnosti a jedinečnosti. Nebrali vážně jejich potřeby a jejich nejvlastnější city a šli si za svými zájmy. Když si dítěte nikdo nevšímá, začne něco ničit, aby se o ně konečně někdo staral. Násilí je často jen voláním, aby se dítěti někdo věnoval: "Co musím ještě poničit, abyste si mne konečně také všimli!" Jsou-li děti uráženy, zesměšňovány, pak jim nezbývá nic, než aby svou frustraci převedly na násilí.

…
Aby se v naší společnosti učinila přítrž násilí, mělo by se tedy začít především ve výchově. Každé dítě je jedinečné a chce, aby bylo jako takové přijato a milováno. A každé dítě potřebuje bezpodmínečně, aby se mu rodiče věnovali a aby cítilo, že má bezpodmínečné právo na život. Musí poznat, že rodiče si se svými frustracemi dobře poradí, a že dítě, které je slabší, nebudou trestat za to, že jim život přinášel stále nová zklamání.

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 33)