Citáty z knihy: Bůh mezi námi (Ladislav Boros)

Nesobeckost je cesta k tomu, aby se člověk stal sám sebou. V odevzdanosti nachází svou původní podstatu. Teprve daruje-li se bez váhání a své nezadatelné bytí daruje druhým, zachovává sám sebe a dosáhne dokonalosti. Člověk se může zachovat, toliko potlačí-li lačnost svého sobectví a neupírá se na sebe samého. Člověk nachází sám sebe, jestliže se vydá na pospas druhým. čím více dbá výhradně o sebe, tím méně je to "on sám". Uvězněn ve vlastním já zůstává prázdný a bez užitku.(s. 22)

…
Bez výrazné tváře, bez existence uznávané a potvrzené láskou se člověk cítí jako zbytečný, bezvýznamný. Odtud pochází nervózní vyhledávání vlastního uplatnění, honba za úspěchy, dráždidly, dojmy, touha po bohatství. Řítí se do zapomenutí, protože na sebe nechce zapomenout.
Jeho osudem je průměrnost. Sobecký člověk je všední a banální. Vzdává se té jedinečnosti, kterou nám dovede darovat toliko nesobecká láska. (23)

…
Svět v nás je plný vloh, tendencí, předpokladů k něčemu. Proto je očekávání, naděje, základním rysem lidské skutečnosti. Bytí není nic bývalého. Naopak: Člověka má sám sebe "před sebou", je sám sobě úkolem a nadějí. Člověka lze z jeho vysněné budoucnosti pochopit spíše než z jeho minulosti. Bohužel na to tu a tam zapomínají jisté směry dnešní psychoterapie. Duševně chorému člověk by se snad spíše měla otevírat nová, silná budoucnost, než aby se neustále vracel ke své mnohdy nečisté minulosti. Dokonce je možno duši zničit tím, že se uzavře do toho, co bylo, a chápe-li se z hlediska její minulosti. Člověk je podstatně víc než jeho minulost a přítomnost. (97)

…
Výstavba křesťanské existence začíná od osobní skutečnosti Ježíše Krista.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 13O)