Citáty z knihy: Být svobodný (Eugenio Fizzotti)

Člověk dnešní doby vykřikuje, že odhodil tabu, že je konečně svobodný. Ale možná nikdy nebyl svobodný taj málo, poté, co se z hlubin člověka vynořily jiné idoly, aby ho uvrhly do tíživějšího otroctví. Sex se z privilegovaného prostoru pro dialog a lásku stal pouhým hledáním atomizovaných hedonistických vjemů, z plodné konstruktivní hodnoty klesl na separující a ničivou silu. Sexuálně frustrován, neschopen komunikovat a milovat, začíná být člověk agresivní a násilnický. Mezi sexuální realizací a násilím existuje tajemná rovnováha. Když se člověk sexuálně nerealizuje, napomáhá k rozpoutání násilí.

…
Dalším bodem zkoumání je násilí. Žijeme ve světě, který je zásobárnou násilí. Události, o nichž se v novinách píše palcovými titulky, jsou jenom jeho povrchní a makroskopickou formou: neexistuje pouze násilí válek a guerill, únosů a krvavých útoků ve vlacích, na náměstích, v bankách, ale také násilí, kterému je vystaven dělník v továrně, zotročený nároky a tempem výroby, násilí reklamních praktik, které vylučují možnost volby a úvahy; b1é a rasistické násilí nemocnic, kde se může uzdravovat jen hrstka boháčů, slizké a nechutné násilí protekcionářské politiky, násilí v ekonomice, ve společnosti, pod bílým lékařským pláštěm, za psacím stolem redaktora novin, za pultem supermarketu.

…
O problému agresivity a násilí se naprosto jasně vyslovil Fromm. Napsal: „Když člověk nedokáže milovat, když se nedokáže vyjádřit tvůrčím způsobem, pak chce ničit. Život, který není žit, se mstí a mění v touhu ničit. Proč dnes narůstá agresivita? Protože pro většinu lidí ztratil život jakýkoli smysl. Současná evropská industriální společnost dosáhla enormní úrovně výkonnosti, vzbudila mnohé naděje, které se z velké části nesplnily. Naději, že člověk může být šťastný, naději na individuální svobodu. Co vidíme místo toho? Lidé konzumní společnosti jsou znudění, deprimovaní, manipulovaní skrytou autoritou. Žijeme v novém středověku nesvobody, od níž se osvobodit je těžší, než bylo pro člověka osvobodit se od středověku před několika stoletími. Je to těžší, protože tehdy se člověk musel osvobodit od autorit, které působily zvenčí, od sily, proti níž mohl bojovat, zatímco nyní se musí osvobodit od mentální a intelektuální závislosti, kterou si vytvořil on sám. Dnes je naléhavě zapotřebí pochopit dvojznačnost pokroku, vytvořit novou syntézu pravého pokroku a radikálního humanismu, uvědomit si, že musíme stroj podřídit člověku. Klást člověka nad věci, být nad mít, život nad to, co je mrtvé a čistě mechanické, nezávislost nad fiktivní svobodu člověka ovládaného byrokracií. Nejde o to rozbít industriální systém. Potřebujeme ale novou renesanci, lidskou renesanci, epochu, v níž by etické požadavky zvítězily nad materiálními zájmy, společnost zbudovanou na primátu lidskosti, na obětavosti, na solidaritě, spravedlnosti a úctě k životu. /E. Fromm/

…
Ve společnosti, v níž dospělí ztratili sebeúctu a prostituují se bohu mamonu a bohu sexu, nenachází mladý člověk, „emigrant života“, model chování, který by uspokojil jeho nejhlubší touhy. Mladí mají tolik vitality, že když nemají příležitost tvořit, to je užívat této vitality tvůrčím způsobem, ničí, protože nějak svou energii vybít prostě musí. Proto nejsou epizody vandalismu ve městech, v nynější době ve velkých aglomeracích na denním pořádku, pouze projevem obecné kriminality, nýbrž skrývají vážnější důvody a skutečnosti.

…
Tváří v tvář absolutnímu nedostatku autentických a platných motivací, které by mohly objasnit smysl života, se mladí lidé cítí „sešroubovaní“ v beznadějné současnosti, takže uklouznou do frustrace a do nudy, což je první krok nejen k fyzické, ale i morální sebevraždě.
Co to znamená? Že nestačí mluvit k člověku jenom o pudech, které má uspokojovat, o potřebách, kterým má vyhovět, o vzrušeních, která má eliminovat, o agresivitě, kterou má vybíjet. Tohle všechno v člověku bezpochyby je, ale není to všechno. Existuje něco víc. K člověku je třeba promlouvat řečí, která je mu vlastní, řečí rozhodnosti, odpovědnosti, svobody plnit jemu osobně svěřený úkol. U člověka je třeba umět využít radikální schopnosti vyjít sám ze sebe, vrhnout se do nekonečných prostor reality, odvahy postavit se nudě a apatii, lhostejnosti a nedostatku iniciativy a zvítězit nad nimi v boji, který je vítězstvím, chápat smysl přítomnosti druhého člověka nejen v jeho dimenzi sexuální, ale také v jeho hluboké existenciální skutečnosti, milovat život, aktivizovat schopnost modifikovat vlastní chování, a v důsledku toho i společnost, v níž člověk žije.
(...)
Násilí naší doby a posedlost sexem pro sex jsou pro nás všechny výzvou, abychom znovu objevili lidstvo, lidstvo, které hledá sebe samo, které hledá pádné a smysluplné důvody, proč kráčet kupředu, proč růst, proč víc milovat a víc doufat.

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 73)