Citáty z knihy: Být svobodný (Eugenio Fizzotti)

Potřebujeme nové typy činnosti, které by umožňovaly kontemplaci a meditaci. K tomu člověk potřebuje hodně odvahy, aby dokázal být sám. Člověk potřebuje kus pouště, kam by se uchýlil, aby znovu našel sám sebe. Musí znovu objevit úkoly, které je povolán uskutečňovat. Jedině tím, že odpoví na výzvy, kterých se mu z různých stran dostává, bude schopen znovu odhalit jediný skutečný smysl svého života,“ připomíná Frankl. Neděle může spláchnout nános celého týdne jedině tehdy, když bude prožívána ve smysluplné plnosti, v tichém a osobním hledání toho, co jsme povoláni uskutečňovat.

…
Pojetí svobody zahrnuje tedy dvojí pohyb: jednak je člověk svobodný od toho, aby byl poháněn, neboli nepodléhá jedině svým pudům a svým determinacím, jednak je člověk svobodný k tomu, aby byl odpovědný, neboli člověk se pojímá dynamicky, smysluplně, perspektivně, orientovaný zásadně k uskutečňování a naplňování konkrétního smyslu svého života. V tomto smyslu je chápáno hledání svobody, která by se nenacházela pouze na úrovni struktur, sociálních podmínek a nařízení shora. Svoboda, po níž se volá, je spíš možnost vypracovat projekt sebe sama, který by zahrnoval druhé, přírodu i společnost v harmonickém a hluboce lidském růstu.

…
Tváří v tvář absolutnímu nedostatku autentických a platných motivací, které by mohly objasnit smysl života, se mladí lidé cítí „sešroubovaní“ v beznadějné současnosti, takže uklouznou do frustrace a do nudy, což je první krok nejen k fyzické, ale i morální sebevraždě.
Co to znamená? Že nestačí mluvit k člověku jenom o pudech, které má uspokojovat, o potřebách, kterým má vyhovět, o vzrušeních, která má eliminovat, o agresivitě, kterou má vybíjet. Tohle všechno v člověku bezpochyby je, ale není to všechno. Existuje něco víc. K člověku je třeba promlouvat řečí, která je mu vlastní, řečí rozhodnosti, odpovědnosti, svobody plnit jemu osobně svěřený úkol. U člověka je třeba umět využít radikální schopnosti vyjít sám ze sebe, vrhnout se do nekonečných prostor reality, odvahy postavit se nudě a apatii, lhostejnosti a nedostatku iniciativy a zvítězit nad nimi v boji, který je vítězstvím, chápat smysl přítomnosti druhého člověka nejen v jeho dimenzi sexuální, ale také v jeho hluboké existenciální skutečnosti, milovat život, aktivizovat schopnost modifikovat vlastní chování, a v důsledku toho i společnost, v níž člověk žije.
(...)
Násilí naší doby a posedlost sexem pro sex jsou pro nás všechny výzvou, abychom znovu objevili lidstvo, lidstvo, které hledá sebe samo, které hledá pádné a smysluplné důvody, proč kráčet kupředu, proč růst, proč víc milovat a víc doufat.

…
Tento pocit absurdnosti a absence smyslu života je spojen s pocitem vnitřní prázdnoty, kterou obvykle definuji jako „existenciální vakuum.“

A jenom v tomto existenciálním vakuu se může ujmout sexuální libido. Tímto způsobem, a jedině takto, jsme schopni vysvětlit inflaci sexu, která na nás dolehla. A jak je tomu u každé inflace, i v oblasti monetární, je spojena s devalvací. Sexualita je devalvována, protože byla odlidštěna. Lidský sex je totiž vždycky něco víc než pouhý sex, a to tou měrou, jakou je výrazem milostného vztahu.
/V. E. Frankl/

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 77)