Citáty z knihy: Čas pre Boha (Jacques Philippe)

Poznamenáváme, že mezi křesťanskou spiritualitou a spiritualitami, které se inspirují filozofií nekřesťanské Asie, existuje další podstatný rozdíl: cílem jejich duchovní cesty je ve skutečnosti velmi často buď absolutizování vlastního Já, anebo jistý druh rozplynutí se ve velkém Všem, odstranění utrpení potlačováním touhy a ztrácení individuality. Konečným cílem křesťanského modlitebního života je však něco celkem jiného: proměna v Bohu, který nám stojí tváří v tvář, a oboustranné sebeodevzdání v lásce. Jde o hluboké spojení, které však respektuje odlišnost osob právě proto, aby v něm mohlo dojít ke vzájemnému obdarování v lásce. (8, pozn.)

…
Nesmíme připisovat metodám a cvičením příliš velkou cenu, i když nám mohou pomoci, neboť bychom tím zaměřovali modlitbu víc na sebe než na Boha. (9)

…
Kdo vytrvá v důvěře, dostane nekonečně víc, než se odváží prosit nebo doufat. Ne proto, že si to zaslouží, ale proto, že to Bůh slíbil. (13)

…
Kdo se rozhodne pro modlitbu srdcem, musí se na prvním místě snažit o věrnost. Není důležité, aby modlitba byla pěkná a úspěšná, bohatá na hluboké myšlenky a pocity, ale především aby byla vytrvalá a věrná. Není třeba se zaměřovat nejdříve na kvalitu modlitby, jak bychom to mohli vyjádřit, ale na věrnost v modlitbě. Kvalita bude ovocem věrnosti. (13-14) ...
Zatím si zapamatujme jedno: je lepší se modlit skromně, ale pravidelně a věrně, než se modlit vzletně, ale zřídka. Jedině věrnost umožňuje, aby život v kontemplativní modlitbě přinesl všechnu svou zázračnou plnost. (14)

…
Člověk čistého srdce není podle evangelia ten, kdo nemá žádný hřích a nikdy si nemá co vyčítat, ale ten, kdo má ve všem, co dělá, upřímný úmysl zapomenout na sebe, aby se líbil Bohu a žil pro něho, ne pro sebe. (14) ...
Pravá láska je čistá v tom smyslu, že nesleduje vlastní zájem, ale jediným jejím cílem je potěšit milovanou bytost. (14-15)

…
Modlitba mi dá milost prožívat o mnoho plodněji každý
okamžik mého života. (22)

…
Jestliže se věnujeme Bohu, Bůh se postará o naše věci lépe než my. (24)

…
Duše se od sebe odlišují mnohem víc než tváře. Vztah každé duše k Bohu je jedinečný, a v důsledku toho i její modlitba.
... Každý věřící má ve svobodě a na podnět Ducha svatého objevit, kterou cestou ho chce Bůh vést. (35)

…
V modlitbě srdcem je nejdůležitější pasivní složka. Je třeba méně dělat a více se vystavit Božímu působení. ...Někdy je dokonce nevyhnutelné přerušit naši činnost, aby v nás mohl svobodně působit Bůh. (41)
Odevzdejme svou ubohost Božímu působení a naše modlitba bude mnohem cennější než ta, s kterou bychom byli my spokojeni! Sv. František Saleský se modlil takto "Jsem jen poleno, hoď ho do ohně!" (42)

…
Ale existuje další forma Boží přítomnosti, která je pro kontemplativní život velmi důležitá: Boží přítomnost v našem srdci. (5O) ...
Je pravda, že lidské srdce je propastí bídy a hříchu. Ale ještě hlouběji je Bůh. (52)

…
Meditace má i svá úskalí; může se stát spíše cvičením rozumu než srdce a člověk může být někdy více soustředěný na úvahy o Bohu než na Boha samého. Může ho upoutat činnost vlastního ducha, protože v ní nachází určitý požitek. (75)

…
Pokud je naše modlitba ještě příliš "v hlavě", pokud spočívá především ve vlastní aktivitě ducha, roztržitost nás ruší, neboť když je člověk roztržitý, již se nemodlí. Ale jestliže z milosti Boží přejdeme do hlubší modlitby, jestliže se naše modlitba stane spíše modlitbou srdce, pak nás roztržitost již tolik nevyruší: duch může být trochu roztržitý (a v podstatě bude vždy provázen určitým plynutím myšlenek), ale to nebrání srdci modlit se.
Správnou odpovědí na problém roztržitosti tedy není větší soustředěnost ducha, ale intenzivnější láska v srdci.

(Jacques Philippe: Čas pre Boha Vydavateĺstvo Serafín, Bratislava 1993, 82)