Citáty z knihy: Církev: přístřeší duše (Paul M. Zulehner)

Církve často odpovídají na otázky, které nikdo neklade, a naopak mlčí k otázkám, které jsou pro lidi významné. (7) (...)

Nemělo by dnes jít dokonce na prvním místě o to, že se místo mluvení budeme učit tázat? (8) (...)

Právě o pozorné naslouchání půjde v této knize. Budeme zkoumat, jaké otázky si lidé kladou. (8) (...)

Často se snažím pouze přesněji formulovat otázky, místo abych předkládal odpovědi. Snad tím dodám podnět čtenáři, aby se sám pokusil odpovědět.
Bylo by pro mě velkým povzbuzením, kdyby z této útlé knihy měli užitek také lidé, kteří si s Bohem nebo s církví - což by bylo méně tragické - nevědí rady.

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 7-8)

…
Kdybychom žili v Pavlově době, měli by to lidé žijící v církvi bez partnera snazší. V prostředí uctivého společenství by se dalo zakusit tolik stability a lásky, že by i tehdy, kdyby něčí manželství ztroskotalo, nebylo k pokojnému přežití zapotřebí dalšího sňatku.

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 31)

…
/Ze závěrečné kapitoly: Co nám dnes chybí, bude pro nás zítra důležité/

Zítra se tedy projeví nový zájem o instituce, pokud se ovšem mezitím stačí proměnit: přestanou sázet na vnější řízení člověka a budou podporovat svobodné a zodpovědné seberozvíjení. (89) (...)

Nám a naším současníkům schází schopnost k celoživotně závazné věrnosti. (89) (...)

Všechny tyto úvahy nás přivádějí k přesvědčením, že se sice odpoutáváme od určité podoby náboženskosti, ale přitom se osvobozujeme ke vstupu do mystického věku. (91) (...)

Dnešní lidé se jistě nespokojí s bezdomovím, jež je způsobeno mimo jiné i ztrátou přístupu k dobrodiním náboženství. (91) (...)

Důvěřuji Bohu, že nás svou prozřetelností zachová na cestě, která k životu v pokoji vede, a jestliže jsme z ní v důsledku viny a tragické nezpůsobilosti sešli, že nás na ni znovu přivede. (91)

(Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše, Portál, Praha 1977, 89 a 91)