Citáty z knihy: Děti se ptají na Boha (Elmar Gruber)

Kritická reflexe o všech otázkách spojených s Bohem zůstává marná a beze smyslu, chybí-li zkusenost lásky. Jistě, teoretické problémy, které se rodí z dětské logiky musíme poznat, pochopit a přijmout za své. Jejich řešení však nespočívá v síle argumentů, ale v rovině samotného života, ve kterém je Bůh, láska zakoušen a člověku je ve zkušenosti lásky darována víra v Lásku. Výzva
"Tomu prostě musíš věřit" je v této souvislosti nesmyslná a vzbuzuje hněv. Dítě se smí a má dozvědět, že víru nemůžeme vytvořit, že je nám dána od Boha a že o ni můžeme a máme stále znovu a znovu prosit.
(str. 11)

…
Teoretické otázky po Bohu u dětí a někdy i u dospělých končí ve slepé uličce. Tomuto zážitku, kdy už nemohu najít nic dalšího, se nesmím snažit vyhýbat; na jedné straně j sem povinen svému intelektu i sobě samotnému problémy pokud možno odhalovat a řešit, na druhé straně je zážitek mezí rozumu krokem vedoucím k víře, naději a lásce (tak jako na konci údolí často objevíme stanici lanovky vedoucí na vrchol).

Jestliže se v nás probudí pochybnosti o Bohu, musíme se rozpomenout na lásku a na lidi, jejichž život se stal svědectvím zkušenosti s Bohem.

Otázky a zvláště otázky dětí nesmíme "zardousit v zárodku" z pohodlnosti, ale když dosáhneme hranice zodpověditelnosti, musíme mluvit o sobě a o lidech, kteří zažili Boha jako lásku. Souvislost mezi teoretickým výkladem a praktickým vyprávěním potřebujeme dětem ukázat nikoli jednostranně. Děti musí znovu a znovu prožívat fakt, že jim rozumíme a že přes všechno nepochopitelné věříme.
(str. 14)

…
ZÁSADY

Nesnažte se dokazovat, co se dokázat nedá!

Musíme se snažit prostřednictvím dětských otázek objevit dětské problémy. Většinou jsou to tytéž problémy, které máme my! Pak zůstaneme se svou moudrostí (se svými důkazy) vždy na pevné zemi.

Jděte až na hranici vysvětlitelného a dokazatelného, ale nezastavujte se na ní!

Dětské otázky a problémy nesmíme z pohodlnosti odbývat, a pokud možno ne větou "Tomu musíš věřit!". Kam až to jde, musím vysvětlovat a dokazovat. Pak ale musí do-kazování přejít v angažované pou-kazování ("Já si to představuji tak, že...", "představ si, že...", "když člověk to nebo ono zažije, může se stát, že začne chápat, že...", "v Písmu svatém se píše, že..., tím nám vypravěč chce říci a ukázat", „já věřím, že..., protože...", "ty už jsi sám zažil, že...", "víš ještě jak jsi, jak jsme...").

Ukazujte Boha vždy jako toho, kdo činí lidi šťastnými!

Na otázku, proč je tolik lidí nešťastných, musíme nakonec odpovědět poukazem na to, že lidé velice těžko přicházejí k Bohu, k lásce, protože jsou od přírody egoisty, ale právě ti lásku (Boha) velmi potřebují.
(str. 16)

Mějte odvahu říci: To nevím!

Není to žádná ostuda, když před některými náboženskými otázkami dětí musíme kapitulovat. Děti se tak učí, že také my dospělí nevíme všechno, ale že přesto věříme. Člověk může milovat Boha a věřit v něho i se spoustou nezodpovězených otázek.

Mluvte méně teoreticky o Bohu, ale spíše vyprávějte o lidech, kteří v Boha věří a prožili jeho přítomnost!

Ukažte dětem Ježíše, tak uvidí Boha!

(str. 20)


O Bohu musíme mluvit tak, jak nám dikturje naše srdce, jak nám "zobák narostl", pak je naše řeč pravdivá!
Přes nedokonalou možnost vyjádření prožívá dítě mé vlastní náboženské přesvědčení. Právě na něm nejvíce záleží. Musí být opravdové. Dítě získává více ne z toho, co o Bohu říkám, ale jakým způsobem to říkám, z tónu mé řeči, z mé snahy, poctivosti, radosti a lásky. Co Bůh znamená pro mě, pro můj život, to bude znamenat i pro dítě, neboť víra se šíří „nákazou“.
(str. 24)

…
Nechte děti prožívat znamení naší víry!

Znamení působí prostřednictvím smyslů, nikoli rozumu- mu. Chtít znamení vysvětlit rozumem by "nemělo smysl". Je třeba se "vystavit" jejich účinkům, obrátit se k nim všemi svými smysly, celým srdcem. (30)
(...)

Ukazujte dětem Boha v jeho znameních a i vy ho pak vice pochopíte!

Mnozí rodiče říkají: já to neumím, protože ani já sám nemám ke znamením žádný vztah. Pokuste se, riskněte to! Zkusenost nás učí, že dospělí dojdou nejlépe k pochopení znamení, když se vystavují jejich účinkům společně s dětmi. Pozorujte své děti, ty umějí znamení prožívat lépe a bezprostředněji než my dospělí. Bůh se zjevuje v dětech, které si "před ním hrají".
Životní bída mnohých dospělých spočívá ve ztrátě znamení. Nešťastní lidé "mají oči a nevidí, mají uši a neslyší...", mají život a nežijí!
(str. 30-31)

…
Modlitba není činnost, ale postoj

V modlitbě a v prosbě poznávám a přiznávám, že jsem odkázán na Boha, že sám nic nezmůžu a že mi můj život musí být znovu a znovu dáván. Člověk, který se jakýmkoliv způsobem nemodlí, ukazuje, že si již není vědom svého stvoření. (32)
(...)

Nejlepší pomoc při modlitbě získávají děti od rodičů a od osob, kterým mohou o všem říci: o radosti, o bolesti, o vině, mohou poprosit i poděkovat. Když potom rodiče toto všechno spolu s dětmi posílají na Boží adresu", je to určitě ta nekrásnější a nejpřesvědčivější "dětská bohoslužba“. (34)
(str. 32 a 34)

…
Ukažte dětem, že jejich problémy jsou i vašimi problémy!

Společné problémy spojují. Platí to i o otázkách víry. Společné snášení těžkostí je často jediným praktickým řešením. Děti kladou otázky, které budou klást i jako dospělí. Když ale zjistí, že nejsou s těmito otázkami odmítáni, že s nimi nejsou ponechány samy, naučí se s těmito otázkami žít. Když moje víra není obtížnými otázkami otřesena, pak i víra mých dětí bude pevnější, navzdory neřešitelnosti mnohých problémů.
(str. 40)

…
Učte děti odříkání, aby byly lépe připraveny na lásku.
(str.57)

…
Někdy si děláme zbytečné starosti, protože přisuzujeme dětem problémy, které vůbec nemají. Pro dítě je vnitřní a vnější svět stále ještě jedno. Je to velká bída nás dospělých, že kvůli svému jednostrannému, kritickému a účelovému myšlení považujeme za realitu tvrdý vnější svět na úkor vnitřních zážitků, ze kterých se rodí vlastní životní síly, víra, naděje a láska.
(str. 71-72)