Citáty z knihy: Duchovní jednání (Karl Lehmann)

Za žádných okolností se nesmí zatemňovat, že nositel úřadu musí být nejprve cele křesťanem, a proto musí být uprostřed společenství, ne jednoduše nad ním. To má velké důsledky pro úřední službu. lidé poznají velmi dobře, a velmi brzy, zda si farář zůstává vědom i vlastní hříšnosti a zda biskup káže jen druhým nebo nejprve sám sobě. Jistý ideál kněze příliš vyzvedal nositele úřadu nad konkrétní společenství. Pro duchovní sebepojetí má velký význam to, že žádné svěcení a žádné sebevyšší pověření nemůže zabránit tomu, že nositel úřadu stojí na straně věřících, slyšících a ovšem i hříšníků. Ani charisma "neomylnosti", jež tím nemá být popíráno, nás v tom nesmí klamat. ...(1O)
Nositel úřadu nemluví z vlastní dokonalosti, ale ve jménu Ježíše Krista. (11)
Ten, kdo sám sebe postaví na místo Ježíše Krista, porušuje hluboce své poslání, ačkoli tím - Bohu díky - ještě nečiní jednání úřadu nutně neplatným. (11)

…
Velká část kněží byla dříve objevena a probuzena faráři a učiteli náboženství. Považuji za špatné znamení, že my kněží už zjevně nezískáváme pro své povolání a nepůsobíme nakažlivě. Mnozí zřejmě ztratili odvahu získávat mladé lidi pro toto povolání. Pochybujeme o svém vlastním poslání? Jsme jen přetíženi nebo unaveni? I v budoucnosti budou duchovní povolání probouzena nebo povzbuzena, upevněna a vedena v rozhodující míře vzory konkrétního života. Mnohým nositelům úřadu chybí naděje a důvěra, jsou malověrní při pohledu na své povolání. (17)

…
Ten, kdo takto ví o vnitřní vznešenosti svého pověření, plní je s bázní a chvěním. Přesto existuje uprostřed tohoto nároku i svatá bezstarostnost. lze o ní mluvit až tehdy, když jsme učinili všechno, co nám bylo uloženo. Musíme se učit považovat se za méně důležité. Existuje dnes často falešné sebetrýznění pro tíži duchovní zodpovědnosti, jako bychom vše museli zvládnout a unést my. Nejsme to my, kdo působí spásu světa, ale On. On působí, proto i v této službě existuje radost, svoboda od strachu a klidná uvolněnost. To ovšem není možné bez pokory a ochoty vzít na sebe i vlastní slabost. Velké kněžské postavy mají uprostřed své horlivosti a vysokého nasazení něco z této veselosti, průhlednosti a bezstarostnosti. (24)

…
Být pastýřem: To nemá nic společného s romantickou pastýřskou idylou. Být pastýřem znamená: Nasazení pro Boha ve službě lidem, zaskakování za jiné, obětování vlastního života této službě. Být pastýřem však také znamená: jít vpředu, mít odvahu vést a určovat směr tam, kde někdo jiný ztratil cestu, bloudí bezútěšně nocí a hledá někoho, kdo mu může pomoci, nesobecky a poctivě.
(Karl Lehmann: Duchovní jednání, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří 1993, 32)