Citáty z knihy: Kdo je můj bližní? (Józef Augustyn)

Odpověď na otázku, zda smíme nebo máme někoho napomenout, musíme velmi důkladně zvážit. Čím více negativních hněvivých reakcí člověk pociťuje, tím opatrněji musí napomínat. Kdyby napomenutí mělo být pouhou ventilací zlosti a pobouřeni, neměl by napomínat vůbec. Napomenutí nesmí vyústit v pokořování a ponižování ostatních, nesmí ranit. K napomenutí z čistého srdce je třeba nejprve překonat vlastní zlost, hněv a pobouření.

…
Lásku k dítěti vyjádříme snad nejlépe, když si vážíme jeho citů. Dětské city musíme ctít.


…
Ve výchově je nezbytné umět sloučit jemnost, pochopení, určitou měkkost s rozhodností, jasností a citovou přehledností. Jsou to jen zdánlivé protiklady. Umění výchovy spočívá právě v tom, že víme, kdy máme být citliví a poddajní a kdy se máme chovat rozhodně a nesmlouvavě. Matka nemůže benevolentně přihlížet, když si dítě začne hrát s ostrým nožem nebo s ohněm nebo když týrá slabšího. Ale i rozhodná reakce by měla být poznamenána pochopením a jemností.

Když ale dítě matku terorizuje častěji, je možné, že jen nevědomě napodobuje postoje rodičů. Když rodiče nectí svobodu a city dítěte a užívají proti němu nátlak a přesilu, dítě - aniž o tom ví - se brání stejnou strategii. Je to pro něj způsob, jak si odreagovat zkušenosti z kontaktu s rodiči. Jádrem věci, o nějž se často výchova dětí tříští, je otázka svobody dítěte. Týká se to i velmi útlého věku. V každém období má dítě právo na minimální svobodu. Rodiče by měli vycítit rozsah dětské svobody a měli by ji dítěti poskytnout.

Když vidíme neshody mezi malým dítětem a matkou, ptejme se, jak vypadá vztah mezi oběma rodiči. Nepřiklonila se matka příliš citově k dítěti? Není pro ní dítě celým světem?

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 112)