Citáty z knihy: Krédo (Louis Evely)

Až se dostaneme do nebe, bude nám položena jediná otázka: Věřili jste v Boží lásku k vám? Měli jste přes všechny své pochyby, před své bolestné zkušenosti, přes svá dětská zklamání odvahu věřit v Boha jako v Otce, jako ve svého Otce? Věřili jste přese všechno, že Bůh vás miluje?

…
Jsme zoufalí, protože jsme očekávali od sebe to, co může přijít jen od Boha. Jsme zklamáni, protože jsme založili svoji naději na iluzi: věřili jsme, že jsme sami schopni milovat. Naproti tomu ten, kdo věří, že je pro něho něco dobrého v Božím srdci a že odtud se narodí jeho vlastní dobrota, jeho vlastní radost, jeho vlastní nadšení, ten nebude nikdy zklamán. Víra ve všemohoucnost Boží lásky je jediným pramenem, který může živit naši naději, naši víru, naši lásku, naše náboženství.

…
Ve tvůj prospěch nebude mluvit tvé mravní zdokonalení, tvoje askese nebo tvé mystické výkony. Budeš dotázán, kdo jsou ti, kdo díky styku s tebou vyrostli, koho jsi napojil, obnovil, osvěžil, čí tvář se díky tobě rozjasnila, kdo jsou ti, které jsi tolik miloval, že jsi je přetvořil, jak jsi byl v tvůrčí činnosti podoben Otci. Jak jsi pro jiné vnikl do jediných blahoslavenství, která ti shůry mohla být nabídnuta: Blahoslaveni chudí, blahoslavení pokorní, blahoslavení hladoví...

…
Budete se podobat Otci od toho okamžiku, kdy budete milovat ty, kteří toho nezasluhují. Budete se podobat Otci, když překonáte svoji pýchu a budete ve své pokoře ochotni udělat první krok, jak to dělá Bůh.

…
Věříte-li však, že Bůh je vůči vám citlivý, že mu působíte radost, když ho hledáte, a že trpí, když ho opouštíte, pak to všechno dostává smysl, protože tehdy začínáte věřit, věřit v onoho Boha, který je láska a který vás miluje.

…
Milovat znamená povolávat k životu. Ti, kdo nás milují, probouzejí nás odpovídající lásku, pramen života. Právě tak nás tvoří Bůh svou otcovskou láskou.

…
Svoboda člověka je tak skutečná, že může vytvářet nové situace. Naproti tomu láska Boží je tak nevyčerpatelná, že toto riziko je navždy pojištěno.

…
Hříchy těla jsou nejméně těžké. Často se zdá, že církev, právě tak jako my všichni, věří v opak. A to je to, co doopravdy odvádí od Boha a od náboženského života nejvíce lidí. Ale pravé učení církve klade smrtelný hřích do úrovně ducha. Nejhorší hřích není, když říkáme Bohu, že nemůžeme zachovávat všechna jeho přikázání. Nejtěžšího hříchu se dopouštíme, když se z pýchy nebo ze zoufalství chceme obejít bez Boha.

…
Pohané se domnívají, že účelem modlitby je změnit Boží myšlenky, modlitbou si osobují právo Boha informovat, ukázat mu, že určité situaci nepřikládá takovou váhu, jakou tato situace vyžaduje. Snaží se probudit Boha spícího, dojmout Boha lhostejného, zlepšit Boha nedokonalého. Prostě se snaží učinit Boha pozorným vůči vlastním přáním, naklonit si ho.
Modlitba však naopak znamená, že necháváme Boha, aby se stal Bohem v nás, že se vystavujeme jeho činnosti a otvíráme se jeho působení. Když se modlíme, necháváme Boha, aby v našem nitru konal to, co by tam chtěl konat vždy, jen kdybychom mu pro to nechali čas, volnost a příležitost.

…
Nikdo neunikne Bohu docela. Nikdo není dost bdělý, jasnozřivý, dost špatný, aby Boha poznal a zamítl ve všech podobách, v nichž se nám představuje. Můžete mu říci „ne“, když ho vidíte v podobě faráře, v podobě církve, v podobě morálky nebo křesťanské politiky. Můžete ho nemilovat, když ho vidíte s touto tváří. Možná však, že milujete chudé. Možná že nepodporujete bezpráví, možná, že jste přístupný svěžesti, nevinnosti a čistotě dítěte. Možná, že máte požitek z přírody, že zakoušíte něžnost, soucit, obdiv. Nešťastníku, všemi těmito způsoby jsi řekl Bohu „ano!“168-69)

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 112)