Citáty z knihy: Křesťanství na přelomu tisíciletí (Joseph kardinál Ratzinger)

Člověk žije ve vztazích, a jak dobrý bude jeho život, závisí na tom, zda jsou v pořádku jeho důležité, základní vztahy - tedy k otci, matce, bratrům, sestrám atd. Žádný z těchto vztahů však nebude správný, není-li pravdivý ten první, k Bohu. Řekl bych, že sám tento vztah je vlastně obsahem náboženství.

…
Lze předpokládat, že někdo může dosáhnout spásy prostřednictvím jiné víry než katolické?
To je docela jiná otázka. Je samozřejmě možné, že někdo ze svého náboženství čerpá pomoc, kterou se stává ryzejším člověkem, a abychom tak řekli, líbí se Bohu a dospěje ke spáse. To se nevylučuje, naopak, určitě se ve velké míře děje. Bylo by pouze nesprávné vyvozovat z toho, že všechna náboženství jsou si rovna, že všechna spolu ladí v jedné velké symfonii, že všechna znamenají totéž.
Náboženství mohou být člověku i překážkou k tomu, aby byl dobrý. To se může objevit i v samém křesťanství díky nesprávným formám křesťanského života, prostřednictvím sektářských postav atd. Proto je v dějinách náboženství i v náboženském světě stále nutné očišťování náboženství, aby se nestávalo překážkou správného vztahu k Bohu, ale aby skutečně přivádělo člověka na cestu k němu.
Řekl bych, že skrze Krista, kterého poznáváme z Božího slova, se křesťanství vřadilo do dějin jako pravé náboženství. Chci tím říci, že v postavě Krista se objevila ta pravá očišťující moc. Křesťané sice vždy podle Božího slova nežijí, ale mohou v něm nacházet měřítko a směr k neustálému očišťování, aby se z náboženství nestal systém, který přináší odcizení a útisk, ale cesta přivádějící člověka k Bohu a k sobě samému.

…
Nestačí-li nám přítomnost, nikdy se nemůžeme jednoduše vrátit do dějin ani si přivolat minulost. V tomto vyvolávání starých mýtů, v tom, že se nehledá samo křesťanství - které se zdá už příliš racionální, a tedy také opotřebované - můžeme rozeznat uhýbání před jeho nároky. Zároveň v tom vidím pokus získat co nejvíce sil z náboženství, a přitom co nejméně vydávat ze sebe, navazovat co nejmenší vazbu. Neřekl bych, že v těchto mýtech není opravdu skryto mnohé, po čem by se dalo sáhnout. Jsou vize, ve kterých lidstvo zahlédlo pravdu a našlo životní cesty. Avšak volíme-li pouze sami a přizpůsobujeme tyto vize jen k vlastnímu použiti, nemohou mít svou sílu. Náboženství (religio), jak už naznačuje samo slovo, bez vazby neexistuje. Chybí-li ochota vázat se a především podřídit se pravdě, všechno to nakonec zůstává jen hrou. V předchozích rozhovorech jste se zmínil o hře se skleněnými perlami. Nové hledání se vystavuje nebezpečí, že se nedostane dál než k takové hře, a tudíž že nezíská síly, které se od něj očekávají. Spíše se stane určitým druhem snění. Tím se ovšem nedají zvládnout a přivést na správnou cestu opravdové velké problémy a síly, jež s sebou nese moderní svět. Touha po náboženství a přání znovu získat něco z jeho sil tu je, stejně jako vědomí, že je potřebujeme, že nám chybí. To je určitě pozitivní znamení, třebaže je to ještě spojeno s přílišnou sebeoslavou. Stále tu však velmi chybí pokora poznávat pravdu, která na mě klade nároky, a kterou si sám nevolím.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 164-65)