Citáty z knihy: Křesťanství na přelomu tisíciletí (Joseph kardinál Ratzinger)

Zdá se mi, že právě člověk je zřejmou hrozbou, která zbaví přírodu životního dechu. A že vnější životní znečištění, které zažíváme, je odrazem a projevem vnitřního znečištění, na něž příliš málo dbáme. Myslím, že je to také deficit ekologických hnutí. S pochopitelnou i oprávněnou vášní táhnou do boje proti znečišťování životního prostředí, ale duševní sebeznečišťování člověka je nadále považováno za projev jeho práva na svobodu. V tom je nesrovnalost. Změřitelné znečištění bychom chtěli odstranit, nedbáme však na duševní znečištění člověka a tvůrčí podobu, která v něm je, aby mohl lidsky dýchat. Naopak, s nepravdivým pojetím svobody hájíme všechno, co jen si může lidská libovůle vymyslet.

Dokud se budeme držet této karikatury svobody, totiž svobody vnitřně a duševně se zničit, budou nezměněným způsobem pokračovat její navenek zaměřené účinky. Myslím, že musí nastat obrat. Nejen příroda má svůj řád, způsob života, který musíme respektovat, chceme-li z ní a v ní žít. Také člověk je tvor a on jeho nitro podléhá řádu stvoření. Nemůže ze sebe libovolně dělat to, co chce. Aby mohl žít ze svého nitra, musí se učit uznávat sám sebe jako stvoření a pamatovat na to, že si musí uchovat vnitřní čistotu, jakousi duševní ekologií. Nepochopíme-li toto jádro ekologie, půjde všechno ostatní špatným směrem. List Římanům, 8. kapitola, to říká naprosto jasně. Adam, to znamená vnitřně znečištěný člověk, zachází se stvořením jako s otrokem, rozšlapává je, takže veškeré tvorstvo pod ním sténá'. A dnes slyšíme sténat tvorstvo tak, jako jsme je ještě nikdy neslyšeli. Pavel dodává, že celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, až se zjeví sláva Božích synů. Vydechne si, až se objeví lidé, ve kterých září Bůh - teprve potom bude moci znovu začít dýchat.

…
(...) Otázka zní, dokážeme-li ještě i dnes najít se základním křesťanským povědomím správné odpovědi na tento nový vývoj, požadavky a nevyjasněné věci.

Toto základní povědomí musí samozřejmě najít nový okruh použití. Neobejde se to bez námahy, společného zápasu, porážek a výměny zkušeností. Avšak základní pohledy křesťanství dokážou nastínit směry řešení, které se pak musí konkretizovat v zápase se zkušeností. Proto je křesťanství také trvalým myšlenkovým a životním úkolem. Není to hotový recept, který stačí jen použít, ale poskytuje mi orientaci a základní světlo, díky němuž pak mohu jednat, poznávat a nacházet odpovědi. Právě proto, že vím, že člověk je Božím obrazem, že znám základní řád, který představuje desatero, mám základní orientaci, která se potom musí konkretizovat v nových problémových oblastech. A zde je nezbytná spolupráce všech, společné hledání, jak se dá nejlépe, nejsprávněji použít.

…
Nestačí-li nám přítomnost, nikdy se nemůžeme jednoduše vrátit do dějin ani si přivolat minulost. V tomto vyvolávání starých mýtů, v tom, že se nehledá samo křesťanství - které se zdá už příliš racionální, a tedy také opotřebované - můžeme rozeznat uhýbání před jeho nároky. Zároveň v tom vidím pokus získat co nejvíce sil z náboženství, a přitom co nejméně vydávat ze sebe, navazovat co nejmenší vazbu. Neřekl bych, že v těchto mýtech není opravdu skryto mnohé, po čem by se dalo sáhnout. Jsou vize, ve kterých lidstvo zahlédlo pravdu a našlo životní cesty. Avšak volíme-li pouze sami a přizpůsobujeme tyto vize jen k vlastnímu použiti, nemohou mít svou sílu. Náboženství (religio), jak už naznačuje samo slovo, bez vazby neexistuje. Chybí-li ochota vázat se a především podřídit se pravdě, všechno to nakonec zůstává jen hrou. V předchozích rozhovorech jste se zmínil o hře se skleněnými perlami. Nové hledání se vystavuje nebezpečí, že se nedostane dál než k takové hře, a tudíž že nezíská síly, které se od něj očekávají. Spíše se stane určitým druhem snění. Tím se ovšem nedají zvládnout a přivést na správnou cestu opravdové velké problémy a síly, jež s sebou nese moderní svět. Touha po náboženství a přání znovu získat něco z jeho sil tu je, stejně jako vědomí, že je potřebujeme, že nám chybí. To je určitě pozitivní znamení, třebaže je to ještě spojeno s přílišnou sebeoslavou. Stále tu však velmi chybí pokora poznávat pravdu, která na mě klade nároky, a kterou si sám nevolím.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 164-65)