Citáty z knihy: Lékařská péče o duši (Viktor E. Frankl)

Byla-li nedávno vyjádřena obava, že by psychofarmakologická terapie mohla právě tak jako léčba elektrošoky vést k tomu, že by se psychiatrický provoz zmechanizoval a pacient by už nebyl chápán jako osobnost, pak musím říct, že není důvodu domnívat se, proč by tomu tak mělo být. Nikdy to nezáleží ne technice, ale vždy pouze na tom, kdo s technikou zachází, na duchu v němž se s ním zachází. A tak existuje přece také duch, na základě něhož je použito psychoterapeutické techniky způsobem, který pacienta „depersonalizuje“, když se za nemocí už nevidí osoba, nýbrž v psýché už jen mechanismy: člověk je reifikován - je činěn věcí - nebo dokonce manipulován: stává se prostředkem k účelu.

…
Proti zdravému determinismu by se nedalo nic namítat; proti čemu se však obracíme je to, co označuji jako „pandeterminismus“. Samozřejmě je člověk determinován, tj. podroben podmínkám, ať už se jedná o biologické, psychologické nebo sociologické podmínky, a v tomto smyslu není nikterak svobodný - není vůbec svobodný od podmínek, není vůbec svobodný od něčeho, nýbrž svobodný k něčemu, to znamená svobodný k zaujetí postoje vůči všem podmínkám, a právě tato specificky lidská možnost je to, co pandeterminismus právě docela přehlíží a nač zapomíná.

Nikdo mě nepotřebuje upozorňovat na podmíněnost člověka - konečně, jsem odborným lékařem pro dva obory, neurologii a psychiatrii, a jako takový vím něco o biopsychologické podmíněnosti člověka; ovšem nejsem jen odborným lékařem pro dva obory, přežil jsem také čtyři koncentrační tábory, a tak tedy vím také o svobodě člověka povznést se nad všechnu tuto podmíněnost a postavit se proti nejhorším a netvrdším podmínkám a okolnostem silou toho, co nazývám mocí vzdoru ducha.

…
Doznívající 19. a počínající 20. století ukazovalo obraz člověka v té míře zcela deformovaně, když vidělo člověka převážně v jeho mnohotvárné vázanosti, a tím v jeho domnělé bezmoci vůči vazbám, jako jsou: vazba na biologické, vazba na psychologické, vazba na sociologické. Vlastní lidská svoboda, která je svobodou vůči všem těmto vazbám, svoboda ducha vůči přírodě - která přece tvoří podstatu člověka, ta byla přehlížena.

…
Každé Já „chce“. Každé Ono „pohání“. Nikdy však není Já docela „dohnáno“. Plachtění také nespočívá v tom, že se člun nechá větrem jednoduše pohánět; umění plachtařské začíná daleko spíše teprve tím, že je schopen dát působit síle větru v žádaném směru, takže dokáže plachtit dokonce proti větru.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)