Citáty z knihy: Lékařská péče o duši (Viktor E. Frankl)

Pacientce bylo doporučeno, aby nechala depresi přecházet jako mrak, který přechází přes slunce a zakrývá slunce naším zrakům; ale tak jako slunce existuje dále také tehdy, když je momentálně nevidíme, existují hodnoty dál i tehdy, když si je člověk, který se v důsledku deprese stal vůči hodnotám slepý, momentálně neuvědomuje. (97)

V jistém existencionálním smyslu je vinen každý z nás; ale endogenně depresivní člověk pociťuje tuto vinu natolik neproporciálně, předimenzovaně; že ho to dovádí do zoufalství a k sebevraždě. Je-li při odlivu vidět útes, nikdo se neodváži tvrdit, že útes je příčinou odlivu. Analogicky je při endogenně depresivní fázi patrna v deformovaném rozměru ona vina, která spočívá v základu všeho lidského bytí, aniž by tím už bylo řečeno, že taková existenciální vina je také „základem“ endogenní deprese (...).

…
Při neuróze nejde o to, abychom jen odstranili napětí. To patří k lidskému životu. Je třeba otevřít spíše polární pole napětí mezi člověkem a smyslem. Je třeba usměrňovat na smysl a hodnoty. (15)
„potlačení“ se odstraní tím, že se to, co se dělá nevědomě udělá vědomě. (18)
„Všichni známe FREUDOVO pyšné, řekl bych prométeovské slovo: „Kde je Ono, má vzniknout „Já“; ale Já se stává Já teprve prostřednictvím Ty.““ (20)
Lidé hledají „poslání a osobní nosné hodnoty“. (26)
Autor uvádí průpověď: „Medica mente, non medicamentis!“ (Ať léčí mysl, ne léky:) (27)

…
Lékařská péče o duši leží mezi dvěma říšemi. Je to tedy hraniční oblast. Jako hraniční oblast je zemí nikoho. A přece - jaká je to zaslíbená země!

…
„V psychoanalýze leží pacient na gauči a říká analytikovi věci, které je nepříjemné říkat:, zatímco v logoterapii pacient sedí na židli a říkají se mu věci, které je nepříjemné poslouchat.“ (DONALD F: TWEEDIE)

…
Pro endogenně depresivního člověka se stává propastí odstup mezi tím, co je, a tím, co být má. V hlubině této propasti, která se takto rozevírá, musíme však postřehnout to, co spočívá v základu všeho lidského bytí jako bytí odpovědného: svědomí. Tak je možné rozumět úzkosti ze svědomí u melancholického člověka jako něčemu, co vyplývá z prožitku zvýšeného napětí mezi nutností a možností splnění jako prožitku specificky lidského.

…
Především je zcela nesmyslný každý pokus apelovat na pacienta, aby se přece vzchopil: daleko spíše se doporučuje vést pacienta k tomu, aby přijímal depresi právě jako endogenní, jedním slovem, aby ji objektivizoval a takto se sám od ní distancoval - pokud je to možné, a v lehkých a středně těžkých případech to možné je! Vedeme ho k tomu, nikoli aby „se vzchopil“, nýbrž aby se podrobil své duševní chorobě s vědomím, že také jeho slepota k hodnotám, jeho nemohoucnost najít na sobě nějakou hodnotu a v životě nějaký smysl patří k duševní chorobě; objasňujeme mu, že po dobu své nemoci je prost povinností, popř. je povinen pouze k dvojímu: zaprvé důvěřovat lékaři a lékařské prognóze - můžeme ho přece ujistit, že přinejmenším ze současné fáze vyjde zcela jako člověk, jímž byl, - a zadruhé mít trpělivost se sebou samým - až do dne svého uzdravení.

…
/Přesídlení západního lidstva od duchovního pastýře k lékaři je fakt,/ „jemuž se duchovní pastýř nemůže uzavírat, a požadavek, jehož se neurolog nemůže zříkat.“ /Nemá zde jít o konkurenci!/
(K tomu v poznámce na str. 229: „Je pouze otázka, zda lze vůbec mluvit o Bohu, a nikoli spíše pouze k němu. Větu LUDWIGA WITGENSTEINA: „O čem se nemůže mluvit, o tom se musí mlčet“ můžeme totiž přeložit (...) také z agnostického do teistického jazyka - o kom nemůžeme mluvit, k tomu se musíme modlit.“

…
Nelze si uměle vytvořit pocit jistoty - ten může přijít jen jako důsledek na něco zaměřených výkonů. (164)
(...)
STRAUS vysledoval jako první nutkavou neurózu ž do existenciální roviny, ale „přehlédl možnost léčit nutkavou neurózu tak, že se vyjde z duchovna!“. (165)
(...)
Může být nesvědomité jednat tak či onak, ale největší nesvědomitostí je nejednat vůbec! (168)
(...)
K sebetranscendenci patří také sebedistance. Přílišné zaměření na sebe se nejlépe léčí humorem - zasmát se svým chybám...

…
„Opravdové neurózy, jak víme, jsou nejlépe definovány jako strnulá centrovanost na sebe. Žádný terapeut nemůže léčit fobii, obsesi, předsudek nebo nepřátelství tím, že pacienta něčeho zbaví. Co může udělat je, že pacientovi pomůže získat hodnotový systém a očekává, že tento systém překryje nebo absorbuje rušivý faktor.“ (GORDON W. ALLPORT)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)