Citáty z knihy: Lékařská péče o duši (Viktor E. Frankl)

Láska existuje pouze k jedné osobě jako takové; k ženské neosobě žádná láska existovat nemůže. K ní pak nemůže existovat ani žádná věrnost: neosobě odpovídá nevěra. Tato nevěra se však stává v takových erotických vztazích nejen možnou, ale také nutnou. Neboť tam, kde chybí kvalita štěstí z lásky, musí být tento nedostatek kompenzován kvantitou sexuálních požitků; čím méně je člověk „obšťastněn“, tím více musí být jeho pud „uspokojen“.

Flirt je ubohá forma lásky. To, že vůbec existuje obrat: tuto ženu jsem „měl“, dovoluje pohlédnout až na dno této formy erotiky. Co člověk „má“, může vyměnit, co vlastní, může zaměnit; ženu, kterou muž „vlastnil“, může právě tak dobře vyměnit; může si přece jinou dokonce „koupit“. V kategorii „mít“ stojí tato erotika také na straně ženského partnera. Tato v nejvlastnějším smyslu „povrchní“ erotika - která ulpívá na povrchu „partnera“, na jeho vnějším, tělesném zjevu - stojí také na straně ženy pod horizontem „mít“. Pod tímto horizontem neplatí, co nějaký člověk jako takový „je“, nýbrž pouze zda má (jako možný sexuální partner) sexappeal.

…
Každé pouhé vlastnictví je možno vyměnit. Tím však, že opravdová intence lásky neintenduje to, co můžeme na jiném „vlastnit“, popř. to, co jiný „má“, tím, že pravá intence lásky intenduje spíše to, čím jiný „je“ - vede pravá láska a pouze ona k monogamnímu nastavení. Neboť monogamní nastavení předpokládá, že partner je pojímán ve své nevyměnitelné jedinečnosti a nezaměnitelné jednorázovosti, tedy ve své duchovní podstatě a hodnotě, tedy mimo všechny tělesné nebo duševní zvláštnosti, vzhledem k nimž by byl každý člověk zaměnitelný a nahraditelný jinými nositeli týchž vlastností.

…
Může se stát, že dívka nepociťuje k partnerovi sexuální vztah. Chlapec jí řekne, že je asi frigidní. Na obranu proti tomu se mu oddá, ale sebepozorování a křečovitost vztahu vede k tomu, že nedocílí uspokojení, což může mít vliv na celý její sexuální život, zvl. na vznik psychogenní frigidity typu úzkostné neurózy ze sexuálního očekávání.

„Něco podobného platí pak o všech lidech, kteří se stali ve svém sexualitě nejistými. Jejich sebepozorování je zostřeno a jejich úzkost z očekávání neúspěchu vede sama k sexuálnímu selhání. Sexuální neurotik už dávno neintenduje partnera (jakomilující) - intenduje sexuální akt jako takový.“ (142)

…
Bylo řečeno, že by lidská sexualita byla odlidštěna, kdyby se jí zneužívalo jako pouhého prostředku k účelu získání slasti. O nic menší zneužívání je však v tom, když se považuje za pouhý prostředek k účelu rozmnožování - místo aby zůstala, čím je: výrazem lásky. A právě jedno náboženství, které boha přímo definovalo jako lásku, mělo by se chránit toho, aby ex cathedra stanovilo, že manželská pospolitost a láska mají jen tehdy smysl, slouží-li k rozmnožování. To se ovšem hlásalo v době, v níž bylo nejen manželství z lásky výjimkou, ale také excesivní kojenecká úmrtnost pravidlem. Dnes máme k dispozici „pilulku“. Ta však může přispět ke zlidštění sexuality potud, pokud bude sexualita emancipována: jen občas postavena do služeb rozmnožování; když však bude této nucené služby zbavena, bude uvolněna k vyvrcholení lásky.

…
Sexuální zábavní průmysl se pokrytecky se tváří jako pokrokový, volá po svobodě od cenzury ale je to jen pokrytecké volání po svobodě obchodování a vydělávání peněz. Vzniká „sexuální konzumní nátlak“.

…
Psychosexuálním poruchám nelze porozumět, nevychází-li se ze základního faktu lidské existence, totiž ze skutečnosti, že lidská sexualita je už také vždycky více než pouhá sexualita, a sice v té míře, v níž je výrazem vztahů lásky. (144)
(...)
Láska je individualizovaný partnerský vztah, a stálá změna partnera mu odporuje. A EIBL-EIBESFELDT neváhá bez okolků prohlásit, že člověk je v tomto smyslu „vrozeně disponován pro trvalé partnerství manželského druhu“. Nakonec varuje před „nebezpečím odindividualizování sexuálních vztahů“, které by znamenalo „smrt lásky“.

Víc než to: „Smrt lásky“ by s sebou přinesla, jak se domníváme, dokonce snížení slasti. My psychiatři můžeme přece stále znovu pozorovat, že tam, kde už sexualita není výrazem lásky, ale stává se spíše prostředkem k účelu pouhého získání slasti, ztroskotává už také tento zisk slasti; neboť - abychom tomu dodali pointu - čím více jde člověku o slast, tím více mu také uniká. Čím více se někdo honí za slastí, tím více ji už také zahání. Impotenci a frigiditu je podle mých zkušeností možno ve většině případů převést na tento mechanismus. Vice versa americký časopis „Psychology Today“ uspořádal jednou anketu a z dvaceti tisíc odpovědí, které došly, se ukázalo, že mezi faktory, které nejvíce přispívají k potenci a orgasmu, se jeden řadil nejvýše, a to byla láska. Bylo by tedy docela v zájmu optimalizace sexuálního požitku, kdyby sexualita nebyla izolována a dezintegrována tím, že je vytrhávána z lásky, a právě proto dehumanizována.

…
Dnes však můžeme všude pozorovat, že právě tato vůle po smyslu je dalekosáhle frustrována: stále znovu jsme my psychiatři - též v komunistických a rozvojových zemích - konfrontováni s pocitem bezesmyslnosti, který předchází ALFREDEM ADLEREM popsanému pocitu méněcennosti, který se týká vzniku neuróz. Tento pocit bezesmyslnosti jde pak ruku v ruce s pocitem prázdnoty, který jsem označil jako „existenciální vakuum“. A do tohoto existenciálního vakua zbytňuje sexuální libido. Tak a koneckonců pouze tak je možno vysvětlit sexuální inflaci, která se dnes rozmáhá. Jako každá inflace, podobně jako inflace na peněžním trhu, vede ke znehodnocení. A sice v průběhu sexuální inflace je sexualita znehodnocována potud, pokud je odlidšťována. Lidská sexualita je právě více než pouhá sexualita, a více než pouhá sexualita je v tom stupni, v němž je nositelem transsexuálních, personálních vztahů.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)