Citáty z knihy: Nebojme se pravdy (Jan Pavel II.)

Pokud pravdu nemilujeme, nemůžeme ji najít; pokud pravdu nechceme poznat, nepoznáme ji..
…


Pokud se člověk nechá ovládnout jednostranným přijetím primátu ekonomicko-výrobních struktur, jejichž nezbytnou „součást“ sám tvoří, stává se osudově hříčkou takzvané „konzumní společnosti“ a následovně i obětí manipulace. A riziko nespočívá jen v tom, že je člověk hodnocen pouze jako výrobní prostředek. Existuje totiž i riziko daleko méně nápadné, a to, že sami sebe začneme v různých procesech považovat, ať již vědomě či nevědomě, za „prostředek“, tj. za pasivní složku, kterou se dá nerůznějším způsobem „manipulovat“ (mimo jiné i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků), jež se zbavuje vlastní zodpovědnosti a „námahy“ spojené s rozhodováním a která se i při řešení osobních a hlubších lidských problémů uchyluje k povrchní pomoci některého z „technických“ vynálezů.

Mimo to je konzumní morálka úzce spjata s hédonistickou koncepcí života, jejímž výsledkem nemůže být jiný druh společnosti než taková, která dnes bývá běžně označována jako „svobodná“. Hédonistický postoj vskutku vede k takové interpretaci svobody, podle které svoboda pak směřuje ke svému vlastnímu porušování, a naopak, porušování svobody se společensky vysvětluje jako tendence co nejvíce chránit hédonistické postoje.

Konzumní postoj nebere v úvahu celou pravdu o člověku - ani pravdu historickou či společenskou, ani vnitřní nebo metafyzickou. Nezvažuje celou pravdu o člověku. Jedná se spíše o únik před touto pravdou. Člověk je stvořen ke štěstí. Zajisté! Ale lidské štěstí není v žádném případě totožné s poživačností! Člověk orientovaný konzumním směrem ztrácí poživačností celkový rozměr vlastní lidskosti, ztrácí vědomí hlubšího smyslu života. Takto orientovaný vývoj zabíjí v člověku všechno, co je skutečně hluboce lidské.

…
Cestou k záchranně současné společnosti jsou etické hodnoty.
(...) V dnešní době se mnoho lidí nachází v situacích, ze kterých nemůže najít východisko. Proto je povinností křesťanského myslitele vést ve světle transcendentních pravd otevřený a upřímný dialog, jenž by směřoval k pravdě, té pravdě, která sejme z lidí strach a je zakotvená v Kristu, světle světa a Spasiteli člověka.
(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997)