Citáty z knihy: Praxe duchovního vedení (Józef Augustyn)

Ve velmi závažných věcech, zvláště je-li na místě strach ze způsobení velkého ublížení sobě samému nebo jinému člověku nesprávným rozhodnutím (např. v otázce přijetí kněžského svěcení, uzavření manželství nebo složení věčných řeholních slibů), má duchovní vůdce povinnost sdělit svěřenci své varování přímo. Týká se to zvláště situací, v nichž by vedený nedokázal z nějakého důvodu odhalit sám celou pravdu. A v situaci, v níž by příliš nepočítal s míněním svého duchovního vůdce, by měl právě vůdce použít veškerou svou autoritu, aby ho před chybným rozhodnutím zadržel. (41)

…
Úhrnem můžeme říci, že cílem duchovního vedení je poznávání Božího působení v prožívání všech okamžiků a událostí našeho života a trvalé svěřování našeho života do Boží náruče.(46)

…
Duchovní vůdce nikdy nevystupuje pouze vlastním jménem, nýbrž vždy jménem církve. Církev mu svěřuje misi, v jejíchž mezích on plní své poslání. Duch svatý, který působí ve své církvi, osvěcuje vůdce i vedeného.(48)

…
Od dobrého duchovního vůdce se nepožaduje žádné ideální jednání. Přesto by měl sám sebe dobře znát; na jedné straně by si měl uvědomovat své lidské schopnosti a zkušenosti, na druhé i svá omezení a nedostatky. Nejprve je třeba uspořádat své vlastní vztahy k Bohu a bližním, abychom mohli následně pomáhat druhým. Pokud chce duchovní vůdce pomáhat druhým při řešení jejich problémů na základě křesťanských hodnot, měl by si nejprve stejným způsobem vyřešit své vlastní problémy. Je to nutná podmínka poctivosti vůči sobě samému i vůči člověku, kterému chceme pomoci.

A nabízí se ještě jedna formální myšlenka týkající se vzájemného dialogu vedeného a duchovního vůdce. Pokud duchovní vůdce svému svěřenci nerozumí, protože ten nemluví dostatečně jasně, neměl by ho začít okamžitě upozorňovat na jeho nedostatky (například: mluvíš velmi zmateně"), ale spíše by měl zmíněný nedostatek přijmout na sebe (např. nerozuměl jsem, co jsi říkal, nemohl bys to zopakovat?). Svěřenec, zvláště v počátečním období vedení, zatím nemusí být schopen dostatečně slovně vyjádřit své vnitřní zkušenosti. Upozorňování na tento nedostatek schopnosti by citlivější jedinci mohli přijímat jako určitý druh obvinění. Tato situace by mohla značně ztížit další dialog. (62-63)

…
Otcové pouště dosvědčují, že za knězem jde člověk se svými hříchy, za duchovním vůdcem pak se svými pocity. Proč? Protože pocity jsou znameními, podle nichž můžeme rozeznávat ve svém životě Boží vůli. "Nejednou je třeba spousty času," zjišťuje P. André de Jaer SJ, "aby někdo uvěřil, že prostřednictvím našich emocí působí dobrý nebo zlý duch, Duch svatý nebo satan. Ve značně sekularizovaném prostředí jsou city přijímány jako projevy našeho psychického života nebo i vlivu prostředí. Jde tu o skutečně rafinovaně maskovanou nevěru v to, že se skrze pocity a naši psychiku zjevuje Bůh. Skutečný smysl rozlišování duchů pochopíme jedině tehdy, uvěříme-li a spolehneme-li se na to, že se v našich pocitech projevuje bud' Bůh nebo zlý duch.“

(Józef Augustyn: Praxe duchovního vedení, Velehrad, Olomouc 1997, 64)