Citáty z knihy: Proč žít, proč umírat? (John Powell)

Mentalita sekulární doby tím, že se soustřeďuje na nyní a zde, přestává zdůrazňovat tradici. Sekulární člověk se nezajímá o spekulativní pravdy a konečný osud. Má snahu být pragmatický - zabývat se úkoly, které jsou řešitelné teď: Jeho touhy po vzdáleném budoucím světě a budoucím životě jsou jen okrajové: jeho těžiště zájmu je v "zde a nyní".

…

Avšak dnešní pluralismus je druhem subjektivismu, který redukuje nebo zcela eliminuje sociální dimenze chování. Každá osoba je vyzývána, aby si dělala, co chce. Realita pro jednoho člověka nemusí být nutně realitou pro druhého. Co je správné pro jednoho, nemusí být správné pro druhého. Co je pravda nebo co je správné v jednom čase, nemusí být pravda nebo nemusí být správné jindy. (23)
(...)
Duch pluralistické společnosti může zastávat různá, dokonce i protichůdná hlediska. Pravda se stává relativní, ne absolutní. Na tom všem je hodně dobrého. Problém vzniká, když tento duch skepticismu pronikne z vědeckých laboratoří do dalších oblastí lidského života a existence. Není pochyb, že sekulární člověk se klaní v chrámu přírodních věd, a když člověk začne používat těchto věd jako vzoru pro zpochybňování všech systémů a všech pravd` může se náhle ocitnout v bolestném existenčním vakuu. Může náhle zjistit, že nemá proč žít, ani proč umírat. Začne podezírat všechny systémy a zpochybňovat všechny hodnoty. A všechna jistota bude rozleptána tímto bezohledným pochybováním.

Ač se pluralismus může jevit jako velmi zdravý jev, zůstává pravdou, že člověk není přizpůsoben tomu, aby dokázal pokojně anebo dlouho žít v systematických obecných pochybnostech. Rozumná lidská existence musí být založena na nějakých jistotách. Metodologie, která zpochybňuje všechny předpoklady a dívá se na všechny poznatky jako na dočasné, se osvědčila ve vědeckém výzkumu, ale táž metodologie, přenesená do ostatních oblastí lidského života, může být osudnou pro samu existenci člověka. (26-27)


Avšak příliš často lidé, kteří o sobě říkali, že jsou nábožní, udělali ze svého náboženství oddělenou část života, útočiště před obtížemi vznikajícími při vyrovnávání se se skutečností. V pohledu sekulárního člověka se staly kostely místem, kde se lidé mohou skrýt před životem, kde na sebe mohou pohlížet jako na jakousi vykoupenou elitu, kde jsou odděleni od ostatního lidstva a spíš se cítí nad ním, než aby byli Božím lidem ve službě lidstvu.
(62)

…

Víra je v zásadě vztahem lásky a sebeodcizení, jež užírá srdce člověka, ničí každou pravou víru. Sama podmínka odcizení už totiž předpokládá, že většina vztahů se zhroutila. Ten, kdo pohrdá sám sebou pro svou neužitečnost, nemůže vstoupit do vztahu lásky, ať už je to láska mezi lidmi, nebo mezi Bohem a člověkem. Sebeodcizení ničí všechny vztahy, horizontální i vertikální.

…

Moderní člověk však byl zrozen do století vědy. Žije pod stoupající hvězdou vědeckého kriticismu. Klaní se ve svatyních empirických věd a postupně ztrácí zájem o jakoukoliv zjevenou pravdu, jež se nedá podrobit intelektuální analýze a vědeckému ověření. Nechce se zabývat vírou, která se zaštiťuje před zkoumáním tím, že se odvolává na "tajemství". Zatímco věřící se musí sklánět před pravdou, že Bůh není člověk a jeho vlastní cesty nejsou cestami lidskými, moderní člověk se domnívá, že jeho vlastní cesty jsou normou lidského života. Co nemůže být poznáno a dokázáno, není důležité.

…

Tento Duch svatý je Duch pravdy a jen on sám může vést lidi k plnosti pravdy. Moderní člověk se však vzpírá jakékoliv definitivě, jeho duch je progresivní, inovativní. Věří, že veškeré poznání je relativní a provizorní, a proto víra, která je trvalá a neměnná, nemůže být charakteristikou svobodomyslného člověka. Taková víra se mu zdá zkostnatělá a bezvýznamná.

…
Je možné, že k modernímu člověku Boží slovo dosud neproniklo, protože je stále opakováno jazykem, kterému nerozumí.
(John Powell: Proč žít, proč umírat? Zvon, Praha 1995, 74)