Citáty z knihy: Setkání s Ježíšem (Vladimír Boublík)

Jestliže Bůh je v moderním světě opravdu mrtev, pak by měl žít alespoň v srdci církve. Jestliže ve světě umírá i hledání Boha a touha po něm, pak v církvi musí růst víra v Boha. Jestliže moderní svět věří pouze v budoucnost člověka, kterého postavil do středu vesmíru, pak křesťan musí věřit a hlásat, že budoucnost světa se uskutečnila v Kristu.

Možná, že hlasatelé „křesťanského“ ateismu se mýlí, když předpokládají, že hledání Boha je v srdci moderního člověka naprosto mrtvé. Snad zmizelo z určitých oblasti západní civilizace, ovládané sobeckým materialismem a hedonismem. Avšak hlubší pohled na moderní svět nás může přesvědčit, že i dnešní člověk hledá, touží a čeká. Jeho hledání je snad prostoupeno úzkostí, nedůvěrou a nejistotou - často se mění v tápání nebo i bloudění. V tomto hledání je však možno odkrýt hlubokou, i když neurčitou žízeň po pravdě a lásce a úzkostnou touhu po nějaké nové budoucnosti světa. Toto hledání vyžaduje řešení, které by odpovídalo hlubinám jeho touhy, úzkosti a čekání. Teologie ·> smrti Boha << nepochopila, jaké bohatství - řekl bych křesťanské bohatství - se skrývá v tomto nejistém hledání a úzkostném čekání moderního člověka. Zradila nejenom Boha a Krista, ale i touhu, hledání a úzkost moderního světa. Neboť i dnešní člověk - jako každý člověk, který chce plně prožívat svůj život - úzkostně hledá a čeká; čeká, aniž si toho je vědom, na odpověď, kterou mu může dát jenom Ježíšovo poselství.

…
Mezi životem člověka-tvora a životem člověka-učedníka Kristova existuje tedy nutný vztah: život člověka je zaměřen ke Kristu, který je jeho „budoucnost“ - proto může najít plnost svého života jenom u Krista a v Kristu; z druhé strany „nový život“ nabízený Kristem se vtěluje do života člověka; předpokládá tedy jeho neklid a hledání, jeho pohled zaměřený v budoucnost a touhu po překonání smrti a po plnosti života. Řád stvoření a řád „nového života“ nejsou tedy položeny vedle sebe, ale jsou vzájemně na sobě závislé: nový život se „vtěluje“ do lidského života a lidský život se může plně uskutečnit jenom ve věčném životě.

…
Rostoucí vědomí stále více vytváří osobní svobodu, nezávislost a důstojnost jednotlivce: člověk si stále více uvědomuje své osobní, svobodné „já“. Zároveň se však rozmnožuje také láska, v které se uskutečňuje osobní společenství celého lidstva. Lidstvo v dějinách se nezadržitelně stmeluje, sjednocuje a vytváří stále více svoji jednotu, která sice vyžaduje celou řadu vzájemných pout, směřuje však stále více k osobnímu společenství vytvořenému v lásce. Teilhard nachází tento sjednocující vzmach lidstva i pod chaotickou, krutou tváří současných dějin, kde je stále přítomno sobectví, válka, rasová, politická a třídní nenávist, národnostní, sociální a náboženské rozpory.

Jeho víra v budoucí společenství celého lidstva je tak silná, že nemizí ani v dobách nesmyslného výbuchu násilí a útlaku, s kterým se setkáváme v některých nových ideologiích. To jsou pro Teilharda pouze patologické úchylky, které vždy doprovázejí vývoj, nemohou ho však zabrzdit. V budoucnosti zvítězí osobní svoboda člověka nad temnou nutností vycházející z hmoty a nad neurčitou, anonymní masou ; vzmach lásky převládne nad nenávistí a sobectvím a přitažlivá síla jednoty nad odpuzujícími silami rozkladu a roztříštěnosti.

…
Člověk není pouze duch, ani nějaké více méně náhodné spojení duše s tělem. Jednota mezi „tělem“ a „duší“je tak hluboká, že člověk je jediná skutečnost se dvěma základními postoji a projevy, jež bývají označovány slovy „tělo“ a „duše“. Nesmíme však chápat „tělo“ ve smyslu příliš biologickém: v očích teologie „tělo“ je celý člověk ve svém řekněme hmotném obsahu; a „duše“ je člověk ve svém duchovním obsahu.(315)

(Vladimír Boublík: Setkání s Ježíšem, Křesťanská akademie, Řím 1970)