Citáty z knihy: Uvedení do víry (Walter Kasper)

Bez obnovení z ducha modlitby a pokání není možné vnější obnovení církve. Tragikou mnoha současných pokusů o obnovu je, že chtějí mít jedno bez druhého. (81)

…
Obraz církve byl v novověku do velké míry určován pravdami druhého a třetího řádu její nauky. V obraně proti protestantismu se přehnaně zdůrazňovaly protireformační pravdy; to vedlo k tomu, že se nadměrně vyzdvihovaly pravdy, které se týkají prostředků spásy (církev, svátosti, úřady), na úkor vlastních pravd kristologických a soteriologických (týkajících se vykoupení)… Jde o to, aby všemi články víry prozařovala jedna víra a aby to, co je okrajové, se vidělo nově ze samotného středu. (89-9O)

Správně chápaná nauka o hierarchii pravd vychází z toho, že obsah víry není pouze suma jednotlivých vět, nýbrž strukturovaný celek s určitými proporčními zákony. (9O)

...
Jen když při vší jednoznačnosti víry znovu získáme její univerzalitu a když v univerzalitě zachováme její jednoznačnost, může být křesťanská víra světlem na svícnu a mít v novém období dějin konkrétní budoucnost.

Církev tu není předmětem víry stejným způsobem jako Bůh, Ježíš Kristus a Duch. Víra v církev naopak vychází z víry v Boha. Eklesiologie se proto rozvíjí v rámci pneumatologie (nauka o Duchu). Duch přitom není v první řadě třetí božská osoba, nýbrž síla, skrze niž je spásné jednání Boha v Ježíši Kristu přítomno v dějinách. Církev je tedy konkrétní místo, kde se skrze Ducha svatého stává přítomným spásné dílo Boha v Ježíši Kristu. Eklesiologie je funkcí pneumatologie. V novověké teologii naopak často nabýváme dojmu, že pneumatologie se stává funkcí eklesiologie. Duch se stává garantem instituce církve, pneumatologie ideologickou nadstavbou nad eklesiologií. (117-18)

…
Pravda evangelia se může ukázat pouze v konsensu všech. Církevnost víry nezáleží primárně v poslušnosti vůči církevnímu úřadu. Církevnost se neprojevuje v první řadě v přikyvování a bezmyšlenkovitém souhlasu, nýbrž ve vzájemném naslouchání a ve vzájemné pomoci. Věřící se mají navzájem ve víře podporovat, povzbuzovat, a je-li to nutné, i kritizovat. Každý má podle Písma své charisma (1 Kor 7,7; 1 Petr 4,10). Všichni tedy musí naslouchat jeden druhému a jeden od druhého se učit; učitelé od pastýřů, pastýři od učitelů a proroků, a ti zase se mají brát příklad od těch, kteří mají v církvi charisma konkrétní služby. Poslušnost v církvi se tedy nikdy nesmí chápat jako jednosměrná, je to dění vzájemné. (121)

…
Víra, která zachovává to, co je rozlišujícím znakem všeho křesťanského, bude tedy muset být víra kritická. Komu slovo "kritický" zní příliš módně, ať je nahradí slovem "kajícný", neboť kritickým se myslí právě toto. Pokání je nejradikálnější kritika. Vyžaduje obrácení, které jde až ke kořenům. Jeho základem je eschatologická změna všech věcí. Takto chápaná kritika může a musí v budoucnosti existovat i uvnitř církve. (16O ...Protože vychází z věci samotného evangelia a uplatňuje jeho eschatologický kritický charakter, je radikálnější než veškerá kritika zvnějšku. Bere církev jakoby za její vlastní slovo a snaží se ji změnit z nitra. Není to proto také nadřazená a distancovaná kritika shora, nýbrž kritika vášnivě angažovaná; zahrnuje do sebe i samotného kritika; je to kritika vášnivá a trpící. Jejím cílem může být pouze ukázat to, co rozhodujícím způsobem rozlišuje křesťanské od nekřesťanského, a učiní to provokací v samotné církvi. (16O-61)

…
Na základě vědy a techniky, spojených s novým humanismem, se dnes stále více vytváří jednotná světová civilizace. ... Tato situace vyžaduje, abychom byli křesťany ve světovém měřítku. ...Tato situace však na křesťanství klade také obrovskou celosvětovou odpovědnost. Dnes se totiž stává stále zřejmější, že západní civilizace nemá sama ze sebe sílu, aby vytvořila jediné lidstvo a dokázala naplnit smysl lidstva. ...Tak se dnešnímu křesťanstvu eschatologicky-apokalyptické myšlení přímo mocí vnucuje. Má se osvědčit v celosvětové perspektivě a přitom dokázat, jakým způsobem křesťanská víra představuje nabídku pro opravdu humánní řešení dnešních problémů lidstva.

Základní podobou víry v této nové epoše univerzální civilizace lidstva bude jednota lásky k Bohu a k bližnímu. ...Dnes od nás vyžaduje bratrskou víru, solidární se všemi naléhavými potřebami lidí. V této jednotě víry a lásky se konečně projeví rozhodující nový charakter toho, jak křesťanství chápe bytí. Tím nejvyšším není substance jsoucí o sobě a pro sebe, nýbrž bytí pro druhé v lásce. To by mělo v budoucnosti vést k nové podobě svatosti a spirituality: měla by spojovat co možná největší otevřenost s co možná největší rozhodností víry. Vlastní nesnází současné církve je patrně to, že jí toto charisma, tato podoba svatosti není ještě dána. Ta je rozpolcena mezi otevřeností, která se bez pevného základu rozplývá ve všeobecném humanismu, a mezi v sobě ustrnulou rozhodností, která žije bez komunikace mimo problémy dnešního lidstva a která vposledku vhání církev do nebezpečí sektářské mentality. (161-62)

…
Tímto středem...: zvěst o Božím zjevení, která umožňuje lidství člověka. ...Křesťanem je ten, kdo věří, že v Ježíši Kristu se nám a všemu lidstvu otevřela naděje, a kdo to opravdu přijme, aby se stal v konkrétním životě podobou naděje pro druhé. (163)