Citáty z knihy: Zvolil som si Boha (Jean Marie Lustiger)

Rozum neexistuje nezávisle na vůli, na touze, na volbě. Aby se člověk dal přesvědčit důkazy o existenci Boží, je třeba, aby jeho očištěný a spořádaný rozum souhlasil dát se přesvědčit. Práce rozumu při uznávání Boha dostává celou přesvědčivou sílu v úkonu víry, který sám je ovocem Božího uzdravení, milosti.

…
„Raději ztratit život, než ztratit důvody k životu“, říkali starověcí otcové.

…
/Liberální společnost, která neuznává společné dobro, důstojnost člověka, jeho stvořenost Bohem... nezaručuje pravou jednotu, protože dává větší šance silným a vychytralým. (222-23)

K tomu otázka Woltona:/
Jsou podle vás ještě jiné rozdíly mezi pojmem osoby a pojmem jednotlivce?

Lustiger: Ano, protože pojem osoby je pojmem teologického původu. (...) V kristologickém dogmatu slovo osoba označuje jednotlivý subjekt Boží, Syna Božího, který se stal pro nás člověkem. Podle trojičného vyznání jsou v Bohu tři osoby. Svatý Tomáš Akvinský definuje osobu jako „trvající vztah“. Tento pojem vztahu patří v katolickém učení k pojmu osoby. (223)
(...)
/Bůh stvořil člověka k svému obrazu:)
Lidské postavení je synovské. Tato synovská hodnost a toto synovské povolání poznačují lidskou bytost jako zvláštní osobu, povolanou k duchovnímu spojení. (223-24)
/1K 6,19 - chrám Ducha svatého:/ ... to je úžasné prohlášení důstojnosti každého člověka a úcty, která náleží lidské osobě. (224)

…
Opakuji to jako svědek víry a svědek důstojnosti člověka: Zjevení toho, čím je člověk jako tvor Boží je konečným základem důstojnosti člověka.

…
Člověk je náboženská bytost, náboženství ho staví do vztahu k tomu, co ho přesahuje. Uznat to znamená respektovat transcendentnost lidské osoby. Tento princip zabraňuje státu nebo národu nebo kmenu nebo rase nebo straně postavit se na místo absolutna a touto náhradou odcizit člověka. Toto právo náboženského povědomí se může definovat pozitivně, jak dodělá církev, když prohlašuje morální povinnost právně respektovat náboženskou svobodu, nebo se může definovat i negativně připomenutím, že na tomto světě nic není Bohem a není možno vázat člověka, aby se klaněl komukoli nebo čemukoli, neboť by šlo o hroznou tyranii.

…
/Není nesvobodou, když člověk nemůže svým životem disponovat - až k sebevraždě?/

Je to opravdová svoboda popírat konkrétní podmínku, v které člověk dostává svobodu? Člověk přijímá svou existenci v její historické a konkrétní podmíněnosti, dostává život jako dar, jehož není pánem. Chápu zcela, že tento úsudek nepřesvědčí každého, ale právo na sebevraždu nemůže bát právem: to si úplně protiřečí.

…
Jinak řečeno, každý je chtěný Bohem pro sebe samého a stvořený Bohem, když je zplozený otcem a matkou.

…
Přítomnost Boha se zapsala do historie lidí.

…
/Wolton: A dědičný hřích?/
Vědomí člověk bylo zatemněno a jeho vůle zraněna. Člověk je ve stavu roztržky s Bohem a je poraněn ve svých vlastních silách. Je schopný chtít dobro, ale jeho vůle je slabá. Je schopný vidět světlo, a přitom kráčet v temnotě. Člověk je už takový, všichni lidé odjakživa, od svého původu jsou takto poraněni ve svém historickém postavení. Člověk stvořený Bohem se od něho odvrátil a jeho historické postavení poznačené pádem a pocitem opuštěnosti neodpovídá jeho původnímu povolání. Bůh sám se ujal toho, aby vyvedl člověka z tohoto postavení.

…
Smysl zraněného stavu člověka - takto je možné označit dědičný hřích - se dá odhalit jen ve vyznání jednoho dramatu: Člověk se sám zatratil, když se vzdálil od Boha, zatratil se pro sebe sama, zatratil se pro své bratry. Dědičný hřích osvětluje historické postavení člověka, neboť člověk je sobě samému hádankou, nerozluštitelnou hádankou. A může ji rozřešit jen tak, že přijme milost spásy. Musí uznat, že by nalezen a objeven Bohem, aby potom vyznal, že byl ztracený. (297)
(...)
Někdo by mohl říci: „Přítomný stav lidstva je jeho normální stav. Vždy to tak bude, protože takové je nevyhnutelné postavení člověka. Ostatní je jen utopie a sen. Existuje jen skromná a krátká naděje, vždy vyvážená skrytým zoufalstvím, rezignací.“ Ale mluvit o postavení člověka výrazy dědičného hříchu znamená naopak, že povolání člověka nesplývá s jeho osudem, který on sám může formulovat a prožívat. Někde při původu lidstva bylo určité otevřené pole svobody a z milosti Boží se nám tato svoboda podává jako naděje.

…
„Nebesa vypravují o Boží slávě.“ Svět je řečí, neboť je stvořením. Svět říká víc, než je on sám, mluví o svém Stvořiteli. Podobně člověk mluví o svém Stvořiteli a o tom, že i on sám stvořen k obrazu Božímu a k Boží podobě.
(...)
Řeč stvoření a řeč zjevení jsou společným klíčem historického chápání, které má člověk o svém vztahu k vesmíru.

…
Království Boží je předmětem naděje, jeho očekávání je světlem, které je přítomné v dějinách (...).
(...)
Ale když si zachováme naději na Boží království jako pramen moudrosti a požehnání pro lidstvo, lidské dějiny přestanou být zlým snem „plným hluku a běsnění“, jak uvádí Shakespeare. Očekávání Božího království je odevzdání sebe něčemu většímu, než jsme my. Toto očekávání je nakonec Boží trpělivost v dějinách.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 387) /závěr knihy/