Citáty z knihy: Zvolil som si Boha (Jean Marie Lustiger)

Wolton - Proč se vám zdálo evidentním přejít od judaizmu ke křesťanství dříve, než jste se obrátil na židovské náboženství?

Lustiger - Ale vždyť křesťanství je ovocem judaizmu! Abych mluvil jasněji: Uvěřil jsem v Krista, Izraelova Mesiáše. Krystalizovalo se ve mně něco, co jsem v sobě nosil roky, aniž bych o tom s někým mluvil. Věděl jsem, že judaizmus v sobě nese naději na Mesiáše. Na pohoršení utrpení odpovídá naděje vykoupení lidí a splnění slibů, které Bůh dal svému lidu. A věděl jsem, že Ježíš je Mesiáš, Pomazaný Boží. (34)

Nemohu přemýšlet tak, jako by tu šlo o chronologické etapy, kde stačí označit trhliny a souvislosti. Pro křesťanskou víru je příchod Mesiáše Boží zákrok, který byl předem zvěstovaný, slíbený a připravený. Novota této návštěvy Boží neodstraňuje předcházející Boží zákroky. Ona je dosvědčuje a zjevuje jejich univerzální, božský dosah. Bůh nepopírá sám sebe, když zjevuje ve svém Synovi to, co bylo skryté v jeho vyvoleném národě a když ukazuje v Kristově vzkříšení věčnou obnovu slíbenou Izraeli, v kterou doufali všichni Adamovi synové. Tak Nová smlouva uskutečňuje Boží svědectví a sliby, které činí starými a zároveň splněnými. To je ono tradiční vyjádření: „Nový zákon je skrytý v Starém a Starý se projevuje v Novém.“ (55
(...)
Niť nebyla nikdy přetržena a chápání vztahu mezi oběma Zákony nikdy nezmizelo. (56)

…
Mesiáš, náš Mesiáš je Mesiáš pokořený, skrytý, jehož sláva je nyní zahalená a to i v jeho učednících a v jeho těle. Jeho sláva je u Boha a to ještě není konec historie. Historie pokračuje, historie, které je dána mesiášská naděje. A Izrael v ní má vždy svoji úlohu, protože konec věku lidí ještě nepřišel. (...) Mesiášova utrpení neskončila v jeho údech. Bylo třeba, aby historie pokračovala a aby tato historie nebyla bludnou a zoufalou cestou, ale historií spoluutrpení a spoluvykoupení.

…
To nebyla válka „jako jiné“ války. Měl jsem pocit, že jsme byli ponořeni do jakési pekelné propasti, do obludné nespravedlnosti. Neboť v této válce šlo hlavně o ideologické vítězství nebo ideologickou prohru. Ve středu této ideologie bylo pronásledování národa, národa židovského, protože je národem mesiánským. Pochopil jsem to už jako chlapec, když jsem byl v Německu. Cíle nacizmu byli víc než prométeovské, byly satanské. Jeho základním nepřítelem bylo křesťanství. Nemohl na ně útočit čelně, neboť církev představovala moc, kterou nacisti byli nuceni šetřit, ale židé padli přímo pod karabáč pronásledování. Tato válka rozpoutala nejpodlejší vášně a nejpodlejší hanebnost. Ale vzbuzovala též skutky hrdinství a šlechetnosti u obyčejných lidí, na které se dnes už zapomnělo. Tento převratný konflikt nacházel svůj smysl jen v tajemství zápasu který v sobě obsahuje vykoupení. To už nebyla válka v první řadě mezi národy.

…
Postojem věřícího člověka je uznat v Ukřižovaném toho, v kterém je jakoby představeno odmítnutí každého člověka otevřít se Bohu, ale též toho, který nás od toho osvobozuje. Jinak řečeno: Ten, kdo by si říkal: já jsem nevinný na této smrti, to „druzí“ ho usmrtili, nemůže věřit v Krista. Ba je to dokonce důkazem, že v něho nevěří. Neboť věřit v Krista znamená mít „srdce zkroušené“. Je to obraz z padesátého žalmu a z Jeremiáše, že srdce zatvrzelé se stává srdcem zkoušeným velikostí lásky Boha, který chce odpustit, že srdce z kamene se stává srdcem z masa. (...) Každý křesťan se přiznává, že nese odpovědnost za Kristovu smrt. Když to tak nevidí, není křesťanem. Říci: „To je já, to ten druhý“ znamená postavit se mimo křesťanství. Proto antisemitizmus ve svém pseudoteologickém podání „židé ho usmrtili a ne my“ je rouhání. Popírá univerzalitu vykoupení. V tváři Ukřižovaného nevidí Syna Izraelova nespravedlivě pronásledovaného, nevidí moc Boží, která odhaluje hřích všech, aby se nade všemi smilovala. (169-70)

…
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ Tato Kristova slova se nemají chápat jako sebevražedné obětování se hrdiny, který se ničí, aby uhájil svou čest, ale naopak jako zapomenutí na sebe až po ponoření se do smrti, aby poskytl život.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže)