Citáty z knihy: Zvolil som si Boha (Jean Marie Lustiger)

Postojem věřícího člověka je uznat v Ukřižovaném toho, v kterém je jakoby představeno odmítnutí každého člověka otevřít se Bohu, ale též toho, který nás od toho osvobozuje. Jinak řečeno: Ten, kdo by si říkal: já jsem nevinný na této smrti, to „druzí“ ho usmrtili, nemůže věřit v Krista. Ba je to dokonce důkazem, že v něho nevěří. Neboť věřit v Krista znamená mít „srdce zkroušené“. Je to obraz z padesátého žalmu a z Jeremiáše, že srdce zatvrzelé se stává srdcem zkoušeným velikostí lásky Boha, který chce odpustit, že srdce z kamene se stává srdcem z masa. (...) Každý křesťan se přiznává, že nese odpovědnost za Kristovu smrt. Když to tak nevidí, není křesťanem. Říci: „To je já, to ten druhý“ znamená postavit se mimo křesťanství. Proto antisemitizmus ve svém pseudoteologickém podání „židé ho usmrtili a ne my“ je rouhání. Popírá univerzalitu vykoupení. V tváři Ukřižovaného nevidí Syna Izraelova nespravedlivě pronásledovaného, nevidí moc Boží, která odhaluje hřích všech, aby se nade všemi smilovala.

…
Víra v Boha pomáhá žít. Víra odhaluje povinnost žít. Bůh není nějakým nehybným principem upevněným na zdi obzoru, na který si můžete pověsit šaty nebo lano. Pře vámi se objevuje účastník rozhovoru, o kterém nemůžete vědět, až kam vás povede. Tam, kde se vám před souhlasem s jeho přítomností ani nezdálo, že půjdete. Míra naší žádosti je to, co on dává. Je potom žít lehčí nebo těžší? Nevím. Ten, kdo by četl Kristova slova opakující Izaiáše: „Syn člověka nepřišel, aby se dal obsluhovat, aby sloužil a dal svůj život jako oběť za mnohé“ a těm slovům by nerozuměl, byl by z nich jen zmatený a vystrašený. Hledal by všelijaké omluvy, aby si to nějak zdůvodnil. Tyto výroky jsou nesnesitelné pro toho, kdo o nich nedostane světlo a nezačne je plnit následováním Krista.

…
Rozum neexistuje nezávisle na vůli, na touze, na volbě. Aby se člověk dal přesvědčit důkazy o existenci Boží, je třeba, aby jeho očištěný a spořádaný rozum souhlasil dát se přesvědčit. Práce rozumu při uznávání Boha dostává celou přesvědčivou sílu v úkonu víry, který sám je ovocem Božího uzdravení, milosti.

…
Víra je životní vztah k Bohu, nutně zkoušený, někdy otázkami bez odpovědí, jindy otázkami, které přesahují jeho intelektuální úroveň. /Např. historická kritika, psychoanalýza apod./ Neprochází se tím bez bolesti. A žádný člověk není schopen se stejnou kompetencí čelit všem těmto otázkám. (...) Existuje jistá forma mučednictví, která spočívá v tom, že se člověk odevzdá Bohu, protože jen Bůh je Bohem, a takto přejde za hranice nejasnosti rozumu.

…
Ať člověk nedává prométeovský obsah svému mravnímu postoji, ať ne netesá svou sochu. Někteří chtějí konat dobro tím, že dávají svému chování hodnotu prosazení sebe. Jistě, co je dobré, je dobré. A je lepší, když se někdo chová správně! Ale na cestě mravního povědomí a vztahu k Bohu zůstává ještě velký krok. Nestačí jen uvést se do souladu s mravními předpisy a třeba i křesťanskými, je třeba ještě, aby si tato prohlašovaná dokonalost osvojila lásku Toho, který je pramenem vší dokonalosti. Jeho odpuštění činí hříšníka znovu schopným konat dobro. A i kdyby učinil všechno možné dobro, zbývalo by mu ještě udělat nejvyšší úkon, který je klíčem všech ostatních úkonů: Otevřít vnitřní „zavřenou komoru“, kterou měl dosud zapečetěnou a zamknutou, v které hleděl na sebe ve svém zrcadle, a musel by vystoupit z této radikální samoty pýchy a přijmout vstup do společenství s Tím, který je pro něho bytostí tváří v tvář, jeho Původcem a jeho Blažeností.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 166)