Čtvrt století od úmrtí apoštola malomocných – R. Follereaua

6. prosince 1977, zemřel v Paříži Raoul Follereau, apoštol malomocných, který celý svůj život zasvětilo boji proti lepře a předsudkům, které tuto nemoc zahalovaly. Jeho naprostá láska k bližním, nejposlednějším mezi posledními, podpíraná hlubou vírou v Boha, dovedla Raoula Follereaua k 32 cestám kolem světa, při kterých apeloval na svědomí občanů bohatých zemí a z kterých přivážel materiální pomoc, lásku a útěchu i do nejzapomenutějších leprosárií. Na Apoštola malomocných se redaktorka našeho rozhlasu, Maria Di Maggio, zeptala předsedy Italského sdružení prátel Raula Follereaua, Enza Venzaho:

„Jeho poselství mělo svůj vývoj. Na počátku byla jeho pozornost k malomocným vedena tím, že je třeba každého muže a ženu vidět jako lidskou bytost. To je tedy první poselství, které posílá lhostejnému světu. Druhý krok pak chce ukázat, že malomocní jsou lidé jako ostatní: to je řekněme jeho charisma a jeho hlavní specifikum. On považoval přátelství za zásadní podmínku spravedlnosti a míru – a to počínaje těmi posledními, tedy právě malomocnými. Učil nejen léčit nemoc, ale také přijmout celou osobu v její celistvosti, v její konkrétní situaci, a stavěl se za obranu její důstojnosti. Poslední etapa je podle mě nejprovokativnější – říkal: „Malomocní jsme my.“ Kladl si otázku: „Proč oni ano a ne my?“ A to už není problém zdravotnictví. Tady odkazoval na vnitřní malomocenství, které je příčinou všech dalších. Podle Follereaua jsou „příznaky našeho malomocenství: egoismus, zbabělost a hloupost“.

Jde tedy o to, uvědomit si, že i my jsme v jistém smyslu nemocní, a nepříjímat už takový způsob života, který vede k ustupování od našeho lidství, protože vede ke ztrátě smyslu a hodnoty důstojnosti lidského života.“




***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu