Děda - volání o pomoc

To bývaly časy! Jakmile jsem přišel ze školy, taška letěla do kouta a vzápětí jsem tahal na zahradu krabici se svými oblíbenými hračkami. Umělohmotní indiáni a kovbojové měli senzační schovávačky. Maskovali se v trávě, útočili z keřů, záhony růží byly zrádnými kaktusy prérie. Do bitvy se člověk zabral tak, že téměř nevěděl o světě. Doslova.

Jednoho dne jsem nad svými bojovníky zaslechl, že mě děda volá, ale copak lze odejít, když indiánský tomahawk letí přímo k zrádné bílé tváři?

Když už volání trvalo dlouho, otráveně jsem vstal a šel se podívat, co tak důležitého může děda při natírání okapů chtít. Přišel jsem v poslední chvíli. Děda se držel ze všech sil střechy a žebřík, na kterém původně stál, ležel na zemi. Rychle jsem ho přistavil ke zdi, a vše dobře dopadlo.

Historka by tady možná mohla skončit. Jenže ona nekončí.

Vždyť kdo z nás dokáže vždy spolehlivě rozpoznat, kdy je čas odložit vlastní radosti či povinnosti a spěchat blízkým na pomoc, a kdy můžeme naopak říci: Ano, slyším tě, ale musíš chvíli počkat?

Se svolením zpracováno podle knihy:
S čerty v zádech a anděly po boku, Antonín Randa,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno