Démoni nemohli Antonínovi nijak ublížit

Přicházeli za Antonínem také známí. On jim ale nedovoloval, aby vstoupili. Trávili nejednou dny i noci venku. Slýchali zevnitř jakoby hučící zástup, který vydával hřmot, rachot, naříkavé zvuky a křik: „Co je ti po nás, Boží synu? Přišel jsi nás trápit, dříve než nastal čas?“ Zpočátku si lidé venku mysleli, že s ním bojují nějací lidé, kteří k němu vnikli po žebřících. Nahlédli tedy skulinami dovnitř, ale neviděli nikoho. Usoudili, že to jsou démoni. Dostali strach a volali Antonína. Ten se jim hned věnoval a démonů si nevšímal. Přišel rychle ke dveřím, povzbudil lidi, aby odešli a nebáli se. Řekl jim: „Takto totiž démoni probouzejí přeludy u bázlivých lidí. Vy se však označte znamením kříže, jděte s odvahou a je nechte, ať si tropí blázny sami ze sebe.“

Lidé tedy odcházeli chráněni znamením kříže. Antonín však zůstal a démoni mu nemohli nijak ublížit, ani ho zápasy unavit. Navíc se mu dostalo Božích vidění a také nemohoucnost nepřátel mu poskytovala velkou úlevu v námahách a podněcovala jeho větší horlivost. Známí za ním neustále přicházeli a domnívali se, že ho naleznou mrtvého, uslyšeli jej však, jak zpívá žalmy: „Bůh povstává, jeho nepřátelé se rozptylují, ti, kdo ho nenávidí, prchají před ním, tratí se, jako se rozplývá dým, jako taje vosk před ohněm, tak hříšníci hynou před Bohem“ (Žl 68/67, 2-3). Jindy slýchávali následující slova modlitby: „Bezbožníci pro mne nastrojili léčku, ale nezbloudil jsem od tvých přikázání“ (Žl 119/118, 110).

(Srov. Atanáš, Život svatého Antonína Poustevníka, 13,
Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 1996).