Dogma o svaté Trojici (Louis Evely)

Dogma o svaté Trojici nám zjevuje, že Bůh je zcela dar, pohyb, rozmach ke druhému (jako pták, který by byl jen letem). Otec dává: „Otče, všechno, co je tvé, je moje.“ A Syn, stejným způsobem vrací: „Všechno, co je mé, je tvoje“ (Jan 17,10). A tento vztah mezi nimi je něco tak živého a skutečného, že sám vytváří osobu, Ducha svatého, jehož radostí je vydávat svědectví o obou ostatních.
Jsou tři, kteří dávají. A dávají se tak plně, že jsou vlastně JEDNÍM. (9)
(...)
Jsoucnost každé Boží osoby spočívá v tom, co ji poutá k ostatním. Osobnost mají pouze v pohybu, který je nese k ostatním. Co je odlišuje, je způsob, jak se dávají. (10)
/Náš život má být formován pohledem na Nejsvětější Trojici: být milujícími, více odkázanými na bližní, neschopnými obejít se bez druhých. To nepochopil Adam: chtěl nechtěl poslouchat, důvěřovat, spoléhat se na druhé! (10)
(...)
Staneme se Bohem, ve kterého věříme. Věříme-li, že Bůh je nezávislý, bohatý, že není nikomu podřízen, že nikomu neslouží, pak je přirozené, že budeme usilovat ze všech svých sil, abychom se stali také takovými. Ale v den, kdy opravdově UVĚŘÍME, že Bůh je láska, tedy příchylnost, něžnost, poslušnost, dar, společenství, touha, očekávání... pak, protože si budeme přát jako Adam, jako každý člověk, abychom se stali podobnými Bohu, budeme se radovat, kdykoliv objevíme, že jsme závislí, oddaní, poddáni něžným citům, neschopni být šťastni v osamocení. 10-11)

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 9-11)