Druhé pokušení církve (Jean Marie Lustiger)

Apoštolát je především láska, láska k bratrovi, snaha, aby on též poznal osvobození, touha, aby tento přijatý poklad mu přinesl osvobození a byl mu podobně přístupný. Nemůže být takovým přijetím křesťanstvím, které by nebylo svobodným přijetím. Kdokoli by chtěl použít donucování a prostředky tohoto světa, aby vnutil svědomí křesťanskou pravdu, byl by na omylu.
(...)
Když je církev v nějakém společenství ve většině, je prvým pokušením ztotožnit nějakou kulturní formu s křesťanským celkem. Ale pomocí historické paměti vidíme, že toto smísení neobstojí. Izrael to zakusil a opět to pak zakusila církev. Izrael nikdy nepoznal ideální dobu, nikdy. Před vstupem do zaslíbené Země je poušť, kde se Bůh zjevuje a člověk se bouří. David byl hříšník. Po Šalamounovi nastal rozkol. Království je eschatologické a nemůže se uskutečnit v bezprostřední a pozemské formě (...).

Druhé pokušení církve, když se nachází v postavení společenské převahy, je využít lidské moci ve službě tomu, co pokládá za dobré. Reformní hnutí v církvi se snažila vždy uniknout tomuto pokušení.
(...)
Existuje jen jedna láska: láska k bratřím, kterou rodí láska k Bohu, neboť On nás miloval natolik, že se nám odevzdal ve svém Synu. Apoštolát je projev lásky, která pochází od Boha a která se vyjadřuje bratrskou láskou. Láska nesmí lidem dělat násilí.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 291)