Duch svatý (Raniero Cantalamessa)

Abychom vysvětlili, kdo je Duch svatý, musíme rozlišit dvě roviny, jak je ostatně vždy vymezují Písmo svaté i teologie: rovinu Nejsvětější Trojice a rovinu dějin. Totiž kým je Duch svatý sám o sobě ab aeterno, od věčnosti, a kým pro nás Duch svatý byl a je v dějinách spásy. Zjednodušeně řečeno: to, co Duch svatý „je", a to, co Duch svatý "koná".

V Nejsvětější Trojici je Duch svatý třetí božskou osobou. Takže má také totožnou podstatu a stejnou důležitost jako Otec a jako Syn. Pro křesťanské myšlení bylo vždy životně důležité nepřipustit mezi božskými osobami žádné jiné rozdíly než různost vztahů, které mají tyto osoby mezi sebou navzájem. V myšlení západní církve ovlivňované především jistými geniálními postřehy svatého Augustina je Duch svatý v rámci Trojice vzájemným darem Otce a Syna, je poutem lásky, která je spojuje. Je Duchem obou, jak praví hymnus Veni Creator Spiritus.

Když přejdeme do roviny dějin spásy, je Duch svatý Boží moc, která se v průběhu dějin postupně zjevuje nerůznějšími způsoby. Nejprve ve Starém zákoně, potom v Novém, a nakonec v životě církve. To je to, co prohlašuje anděl při zvěstování: "Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nevyššího tě zastíní" (Lk 1,35).

Stručně bychom mohli shrnout působení Ducha svatého do těchto oblastí: je Bohem, který se zpřítomňuje v dějinách, je Bohem, který v dějinách aktivně působí, když inspiruje proroky a připravuj e zjevení, je tím, který nám dal při vtělení Ježíše Krista a vedl jeho kroky a který byl Kristem poslán církvi jako Duch života.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 11)