Duchovní život laika v dnešním světě (Josef Zvěřina)

1. Mění se prostředí (velkoměsto, město i venkov), mění se způsob života (bydliště, pracoviště, pracovní doba, rekreace, móda, sport a zábavy), tempo života i podmínky soustředěnosti jsou velmi rozdílné. Mění se psychologie dětí, dospívajících, dospělých i stárnoucích. Mění se nadále život rodiny (zaměstnání žen, čas věnovaný televizi). Přicházejí nové problémy společenské a ekonomické, na které reaguje teologie osvobození (poněkud omezená ve světovém měřítku a jednostranná vzhledem k šíři celistvé křesťanské víry). Problém postavení ženy v církvi a ve společnosti se stává stále naléhavější. Objevují se silné negativní jevy (teror, narkomanie, hypersexualita, chuligánství, potraty, rozluky manželství, růst zločinnosti, sebevraždy aj.). Zhoršují se mezilidské a mezinárodní vztahy (lidská práva, ekologické problémy, nezaměstnanost, stálá hrozba válek větších nebo menších, násilné a trvající revoluce, problémy hladu a nemocí ve třetím světě, manipulace vědomím a svědomím ve druhém světě, ideologická, rasová, národnostní diskriminace, problémy genetické, eutanázie aj.) Všechna náboženství prožívají velké krize a částečné oživení. Není vedoucích osobností kulturních, politických, duchovních - snad až na papeže Jana Pavla II. Etické normy nejsou uznávány, rozhoduje prakticky víc mít než být, úspěch je často nejvyšším kritériem. V takovém světě žijeme všichni, ale laik je do tohoto světa daleko víc ponořen než stav duchovní. V této složité situaci - která ostatně ani není dostatečně vyčerpána - je závažnou povinností hledat nové způsoby duchovního života.

2. Je znovu třeba se zamyslit nad možnostmi modlitby soukromé i společné - v tomto prostředí laika. Co je možno uskutečňovat v klasickém způsobu rozjímání? Jak pomoci životu modlitby - spíš než ukládat "povinnosti" k jednotlivým úkonům, které ostatně zase nesou pečeť klášterního života (nic proti němu)?

3. Je třeba "asketiky pro laiky" poněkud specifičtější, a ne pohodlné opakování asketik řeholních. Klasické tři "stupně" - očistný, osvětný a spojivý - musíme proměnit v cesty, které se spolu stále prolínají a nikdy nepřestávají. Což ostatně velcí učitelé duchovního života stále zdůrazňovali.

4. Vedení k "dobrým skutkům" má nepřehledné pole a možnosti, před kterými z pohodlnosti zavíráme oči. Jsou neživotné, protože nevycházejí ze života a do života nesměřují.

5. Výchova svědomí nepokračuje, zůstala též vězet ve starých formách. Je necitlivá pro nové dobro i pro nové zlo. Není dost tvůrčí představivosti. Je třeba horoucí lásky a veliké moudrosti, aby evangelium křísilo mrtvé a živým dávalo stálou novost.

6. Také boj proti hříchu světa žádá nové zbraně a novou strategii. Kajícnost a pokání, stálá změna smýšlení se musí stát denní potřebou.

7. Je ještě mnoho jiných duchovních úkolů, které se nám ukládají. Přátelství, duchovní otcovství a mateřství, duchovní bratrství a sesterství a jiné poklady šťastného a plného života, které křesťanství má, ale málo jich pro tuto dobu, prázdnou, nešťastnou a hledající, využilo. Připusťme si jednou vážnou sebekritiku a nespokojujme se stálým chlácholením svědomí.

Úkolů je mnoho, tento náčrt ani zdaleka nestačí. Chce jen vzbudit pozornost k tomu, oč jde. A aby se tyto věci neodbyly uspokojivým církevním nářečím. (...)
/Text dále pokračuje myšlenkami o účasti žen na řešení těchto otázek./

/VI. kapitola stati Obnova "laikátu" - poznámek k předběžným textům k biskupské synodě o laicích/

(Josef Zvěřina: Pět cest k radosti, Zvon, Praha 1995, 68-7O)